S odstupem času, jak vy osobně vidíte 17. listopad a jeho odkaz?

Pro mne to je samozřejmě velice intenzivní zážitek. V listopadu 1989 mi bylo šestnáct let. Jsem narozený 19. listopadu, to bylo v devětaomsdesátém založeno Občanské fórum. Byl jsem ve třetím ročníku na gymnáziu v Sokolově, a vlastně to fascinující je, že teprve s odstupem vidím, že i před tím 17. listopadem existovalo v prostředí sokolovského okresu poměrně velké množství náznaků, že se něco  děje. Že ten režim prostě stojí na vratkých nohách a že spousta lidí, kteří koneckonců vypadali, že s ním jsou nějak svázáni, tak ho buď už jaksi pragmaticky opouštějí, nebo přestávají skrývat, že jsou v oponentuře vůči tomu režimu. A pak vlastně i na našem gymnáziu během čtrnácti dnů, tří týdnů přejela vlna a přišlo něco nového.

Pamatuji si, jak jsme týden po 17. listopadu stávali ve strašném mrazu před Hornickým domem v Sokolově, přijel Ivan Vyskočil, hulákal tam, řval, protože neměl mikrofon, a sděloval nám, co je nového v Praze, protože nejezdily noviny, ty se vyhazovaly z vlaku po cestě, abychom si to nemohli přečíst. Pro mne je to mimořádně intenzivní zážitek i pro to budoucí formování. Já jsem díky 17. listopadu mohl začít studovat obor, který tu dosud neexistoval, konečně jsem mohl jezdit do zahraničí, nemusel jsem dělat věci, které se blížily - nastoupit do bolševické armády, být vyzýván, abych se všemožně angažoval. Pro mne je to mimořádně intenzivní formativní záležitost, jako pro lidskou bytost.

Já jsem zažil všechny ty branné výchovy, týdenní výjezdy se střelbou ze vzduchovky a hod granátem na terč, přípravu na spartakiádu a další věci, které s tím režimem souvisely. To jsem všechno stihl absolvovat. Pro mne to, že 17. listopad dlouho nebyl státním svátkem, byla nepříjemná záležitost. To, že je a že se spároval s Dnem studentstva, je velmi dobře a vítám to. Univerzita je místo, kde se to všechno připomene. Typicky Západočeská univerzita v Plzni koná slavnostní zasedání vědecké rady datumově velmi blízko tomuto termínu a je to místo, kde se studentům uděluje řada ocenění a kde se to bere jako studentský svátek.

Těm, kteří v té době ještě nežili, se dá poměrně intenzivně připomenout  ten zážitek. A trochu je vtahovat do toho, že to byla studentská revoluce, alespoň v první fázi. Že to byla revoluce, jež jako každý student měla určité ideály, které se pak zpravidla poztrácí. Že to bylo něco, co skutečně zásadně proměnilo českou politiku a do jisté míry i společnost a umožnilo alespoň v tom prvním půlroce probudit ty lepší vlastnosti české společnosti, a i když na ně časem třeba zapomněla, tak jsou v ní zakódované. A při těchto svátcích se alespoň částečně dají vyvolat zase zpátky.

Seriál ParlamentníchListů.cz: Osobnosti, které jsme vyzvali k hodnocení posledních 25 let v naší zemi

Mnozí na tu dobu před listopadem třeba nostalgicky vzpomínají. Myslíte, že za tím jsou i vzpomínky na mládí, které je bezstarostnější, jakoby nalakované?

Ta nostalgie je pochopitelná. Bylo by špatné, kdyby člověk nevzpomínal na roky své puberty a svého mládí jako ty nejlepší roky. Jsou to léta největší svobody, máte málo závazků, nemáte vlastní rodinu, děti, rodiče vás ještě podporují. Druhá věc je, že ta osmdesátá léta mohou být dobou takového rozvolnění, ten dohled trochu mizel, bylo to pro řadu lidí takové popíkové juchání a je to srozumitelné. Ta nostalgie může mít řadu podob. Je neoddiskutovatelné, že před listopadem lidé měli více času, což bylo dáno tím, že se ten systém hroutil, málo se pracovalo, že člověk šetřil energii na privátní aktivity a tam, kde jen mohl, se snažil o takové flinkání na úkor státu. Nebyla řada lákadel jako dnes - Facebook, internet.

Čas je důležitý a toho bylo hodně. Ta nostalgie je tedy pochopitelná v řadě ohledů. Na druhé straně je třeba tu nostalgii vyvážit tím, že si člověk uvědomí, co nefungovalo. To nebyly jenom váznoucí dodavatelsko-odběratelské vztahy, jak tomu říkali soudruzi, že nic nebylo, že se nedaly koupit ani základní hygienické potřeby, ale taková ta svázanost, taková neprožívaná svoboda - anebo prožívaná, ale ve střetu s tím režimem. To se stupňovalo. Tohle je možná lepší si připomenout než nějaká tvrdá data, jako například jaké bylo HDP na hlavu a kolik si člověk mohl koupit rohlíků za výplatu. Prostě jak vypadala ta každodennost, že tam byla omezení, že režim byl stále velmi nepřátelský ke společnosti.

Myslíte si, že dnešní generace je dostatečně informovaná o událostech 17. listopadu?

Já bych měl asi říci, že moc informovaná není, protože jak znám vzdělávací systém, tak období po druhé světové válce se v podstatě neprobírají. To na druhé straně možná paradoxně vede k tomu, že se mladí lidí zajímají. Co se jim nedostane automaticky na stůl, tak to je zajímá, protože ono to má náběh na něco skrytého, na nějaká tabu. Já chodím pravidelně na různé besedy na gymnázia a jiné typy středních škol. Sami ti učitelé o tom chtějí mluvit. Takže tu mladou generaci to zajímá více, než si myslíme. Trošku se s tím překrylo, že je tu také 17. listopad 1939, ta historická událost, která vlastně vede i k událostem 17. listopadu 1989. Je to pro ně tak vzdálená historie. Ale události sametové revoluce jsou pro ně živá, současná historie. Pak přijdou domů a zeptají se rodičů, co dělali 17. listopadu, co to pro ně  znamená, co dělali předtím a proč to vlastně dělali. Ti dnešní osmnáctiletí, dvacetiletí to vnímají daleko intenzivněji, než si myslíme.

Co informace v médiích? Jsou podle vás relevantní, nebo se na to pozapomíná?

Je to hodně ad hoc, samozřejmě. Média logicky fungují v nějakých cyklech, mají tam nějaké kalendárium významných svátků a k nim dělají nějaké repetitorium, nějaké vzpomínání. U nás je to ještě zajímavé i v tom, že když je nějaký svátek, tak nevyjdou noviny, takže se to připomene ještě méně, než by se možná mělo. Na druhou stranu je to také tím, jak se ta média proměňují. Noviny, pro mě úplně klíčové médium, jsou strašně statické. Věřím však, že zvláště v nových médiích je dost prostoru, kde se těmto věcem věnují. A když není, tak si to nakonec ti mladí zařídí sami - přes Facebook, přes sociální sítě. Já jsem v tomto dost optimistický.

Mladé bych určitě nezatracoval. Když jsem viděl, jak se před čtyřmi lety zvedla vlna odporu vůči bolševikům, kteří se stali radními v kultuře nebo školství, v Českých Budějovicích nebo Karlových Varech, tak nositeli toho odporu byli právě mladí ve věku osmnáct, dvacet let. To nebyla starší generace. A ti mladí lidé o své vůli cítili potřebu říci - tohle je špatně, to je ostuda, takto to nemůže být. A ty informace někde získali - uměli si je opatřit, uměli s nimi poměrně rozumně pracovat. Nebyli demagogičtí a dokázali z toho udělat něco pozitivního. Správnou veřejnou aktivitu. Já prostě nepatřím k těm, kteří by říkali, že ty mladší generace jsou hloupější, míň něco umí. Jsou jiní, možná jsou senzitivnější, nejsou tolik okoralí jako ty generace starší. Nejsou zasaženi některými negativními jevy předlistopadové doby, která byla z mého pohledu hrozná. Nejsou ani zasaženi těmi novějšími jevy, které přišly po listopadu, to znamená odcizení, trávení dlouhého času v práci, budování kariéry. Já bych tu mladou generaci viděl daleko pozitivněji, než se všeobecně říká.