Před několika málo dny jste se vrátil z Ruska a Moskvy. Za jakým účelem jste tam byl?

Na základě oficiálního pozvání Komunistické strany Ruské federace jsem se zúčastnil mimořádného sjezdu zastupitelů a poslanců všech úrovní města Moskvy zvolených za Komunistickou stranu Ruské federace. Mým úkolem bylo zejména informovat o situaci, postojích a náladách českých občanů v souvislosti s květnovými volbami do EP, nadcházejícími komunálními volbami v ČR a také o postoji českých komunistů, ale i o postoji oficiálních míst, k ožehavé problematice Ukrajiny.

Jaké je tedy stanovisko ruských komunistů k Ukrajině?

Ruští komunisté vyjadřují jednoznačnou podporu představitelům Luhanské a Doněcké republiky. Respektují právo na sebeurčení této oblasti, ale přirozeně se také obávají o osud jejich ruských spoluobčanů, kterých tam žije podstatná část. Prezidentská autokracie Petra Porošenka na Ukrajině je považována za politický režim se silnými profašistickými prvky, který nesmyslně diskriminuje své občany ruské národnosti.

Ruští komunisté nejsou jen (dle některých) Žirinovskij, na něhož je u nás nahlíženo jako na ostře levicově nacionalistického politika, ze kterého si někteří naši politici spíše utahují...

Vladimira Žirinovského bych za moderního komunistu až tolik nepovažoval, spíše za člověka občas se ohánějícího některými komunistickými názory. Za ně byl například stíhán i při své studijní stáži v Turecku. I na něj jsem se v Moskvě přirozeně ptal místních lidí a často jsem dostával odpověď, že ho nepovažují, v pravém slova smyslu, za ultranacionalistu, ale spíše za extrovertního populistu. Jsou mu také zde připisovány mnohé názorové rozpory, přestože například pochází z židovské rodiny, o samotných Židech se vyjadřuje většinou nelichotivě a tak podobně. A naši politici? Ti si utahují z každého, kdo projevuje odlišné názory, často si říkám, že pro ně platí beze zbytku rčení „Pro hloupého každý hloupý“.

Vrcholí také politický boj o moskevskou radnici, že?

Ano, kampaň do komunálních voleb nabírá i v Moskvě na obrátkách. V Moskevské městské dumě jsou nyní zastoupeny pouze dva politické subjekty. Z 35 členů jich 32 pochází z „Putinovy“ strany Jednotné Rusko a 3 jsou komunisté. V národní dumě je členů KSRF 92 ze 450 poslanců. I pro další průběh volební kampaně si chtěli ruští soudruzi vyslechnout zkušenosti z komunálních voleb v ČR, které jsem jim já, nejen jako poslanec, ale i jako dlouholetý zastupitel města Plzně, ochotně a rád poskytl. Věřím, že přispějí k posílení jejich politické pozice nejen v hlavním městě, ale i v celém Rusku. Názory českých komunistů jsou zde velice respektovány, a není to jen proto, že KSČM je jednou z nejsilnějších komunistických stran zemí střední a východní Evropy.

Nesouhlasíte s článkem, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Michaela Romancova, Anatolije Lebeděva, Františka Laudáta, Jany Černochové, Karla Schwarzenberga,  Alexandra Kručinina, Milana Hulíka, doc. Jaroslava Šebka, Matěje Stropnického, Romana Jocha, Hynka Kmoníčka, prof. Václava Hampla, Martina Bursíka (z 6. 8.), Vladimíra Hučína, Jana Vidíma, Jaroslava Lobkowicze, Gabriely Peckové, Daniela Kroupy, Tomáše Zdechovského, Cyrila Svobody, Františka Bublana, Jiřiny Šiklové, Karla Hvížďaly, Jiřího Pehe, Marty Kubišové, Petry Procházkové, Martina Bursíka (z 23. 6.), šéfky hnutí Femen, Zdeny Mašínové (z 21. 5.) či Džamily Stehlíkové.

Jak to vlastně vypadá v dnešním Rusku? Kolik tu je těch silných stran, které mohou co říci v politice?

Rusku nyní dominuje středová strana Jednotné Rusko, která disponuje 53procentní volební podporou, komunisty zde do Státní dumy volilo 20,5 procenta voličů. Zákonodárné shromáždění doplňují ještě dva politické subjekty, a to Spravedlivé Rusko a Liberálně-demokratická strana. Obě tyto strany disponují přibližně stejnou voličskou podporou, kolem třinácti až čtrnácti procent.

Jak se vlastně v Rusku dívají na komunisty? S nostalgií? Nebo je to již ukončená záležitost?

Velice jsem byl překvapen, jak jsou komunisté v Rusku uznávaní. Možná to bylo způsobeno informační „nekvalitou“ našich sdělovacích prostředků, ale teď jsem se opravdu nestačil divit. Stále je zde mnoho ulic či institucí pojmenováno po bývalých komunistických představitelích, přirozeně nejvíce po Leninovi. Dokonce se na svá původní místa navracejí i dříve odstraněné památníky. V komunistických řadách je také stále ještě obrovské množství válečných hrdinů a těch si lidé zde váží na rozdíl od podmínek v České republice, kde se výsledky druhé světové války postupně přepisují. Komunisté jsou v Rusku chápáni také jako progresivní síla, která drží nejen globalizaci, ale zejména nehumánní formy kapitalismu, stále, alespoň ještě částečně, na uzdě. Byl jsem velice překvapen i tím, že když jsem se procházel kolem kremelské zdi, kde jsou pochovány významné osobnosti národa, nejvíce čerstvých květin jsem spatřil na hrobě Stalina. Státní správa se začala konečně i znovu více starat o mauzoleum s ostatky Lenina, které mělo být svého času dokonce zrušeno. I to vidím jako jeden z projevů a příkladů opětovně vzrůstající podpory komunistických idejí.

A jak se v Rusku a konkrétně v Moskvě žije?

Na to objektivně zjistit, jak se lidem žije v Moskvě, jsem neměl moc času. Čtrnáctimilionová megapole je však, jako i jinde na světě, centrem obrovských sociálních rozdílů. Sociálně slabší Moskvané byli již dávno vytěsněni z centra města na periferii a zde je nahradila sídla velkých místních i nadnárodní firem. Je zde také velice draho, a to i pro průměrného Čecha. Například velmi malé byty se v Moskvě pohybují v přepočtu kolem čtyř milionů korun. Co mě však překvapilo, že jsem zde nezaregistroval žádné stesky na chudobu, tak jako to je často, i když také často oprávněně, u nás. Zdá se mi, že Rusové jsou mnohem více hrdý národ než my. Neodsuzují nic ze své historie a snaží se ji takto i respektovat. Všude zde vládla spokojenost a pohoda, místní lidé jsou milí a přátelští. Znovu však musím opakovat, že jsem neměl dostatek prostoru hlouběji proniknout do samého nitra ruské společnosti.