Vystudoval jsem historii a dnes píši historické romány. To mne donutilo nevěřit vládcům a ideologům. Je toho mnoho, o čem by měl člověk přemýšlet a není nic horšího, než si udělat názor jen na základě ideologických dogmat. Naše politické elity, některá média a aktivisti se tak bohužel chovají a jim se podvědomě přizpůsobujeme i my. Mít odlišný názor či kritické připomínky se šmahem prohlašuje za hanebné, oponentům se spílá a dokonce hrozí trestním stíháním. Proč? Copak je odlišný názor zločinem? Učme se poslouchat druhé a místo urážek hledejme logické (nikoli sentimentální či povýšenecké) argumenty.

Ani já nesouhlasím se všemi názory, které zaslechnu. Nemíním však komukoli spílat. Obdivuji kultivovanost učeneckých disputací na středověkých univerzitách. Oponenti přednesli své argumenty, navzájem si zdvořile poděkovali a ocenili důvtip toho druhého. Srovnejte prosím tuhle metodu s politickými debatami na televizních obrazovkách!

V disputacích často vystupoval oponent, který měl hledat slabiny i v pravdách zjevných a nezpochybnitelných. Říkalo se mu ďáblův advokát. Jsem rád, že mi ParlamentníListy.cz poskytly prostor, abych mohl hledat slabiny v pravdách zjevných a nezpochybnitelných i já. Nebudu nikomu spílat, jen se pokusím hledat v minulosti příklady, abych dokázal, jak často se naše politické elity a jejich nohsledi v zásadních pohledech na vývoj společnosti mýlí.

Metoda Potěmkinových vesnic je starší než carské Rusko

Nedávno jsem si přečetl výrok jedné poslankyně, že prý nemá informace o tom, že by v oblastech, kde je větší množství migrantů, došlo k nárůstu kriminality. To dokládá sdělením, že v posledních měsících několikrát v Německu byla a hovořila s běžnými občany a o podobném problému se od nich nedozvěděla. Detaily nejsou podstatné, za úvahu stojí spíše to, jakým způsobem se vlastně v politickém životě a ideologii pracuje s tak důležitou věcí, jakou je analýza faktů.

Jako ďáblův advokát bych především namítl, že nepovažuji za relevantní, pokud někdo za důkaz své pravdy prohlašuje, že vycestoval za hranice a „mluvil s běžnými občany“. Aby si mohl někdo udělat nestranný pohled, musel by tam žít zatraceně dlouho. Na to ovšem politici nemají čas. Německo má přes osmdesát milionů obyvatel. Náhodné setkání s několika lidmi těžko představuje statisticky reprezentativní vzorek. Záleží také na tom, koho hostitelé našim politikům nabídnou. Metoda Potěmkinových vesnic (a „Potěmkinových běžných občanů“) je starší než samo carské Rusko.

Když cestovali vyslanci Basilejského koncilu do Prahy, aby jednali s husity o podmínkách smíru, jejich průvodcem byl Oldřich z Rožmberka. Delegace cestovala z jihu a on ji chytře vedl oklikou kolem Tábora po svých panstvích a panstvích jiných katolíků, aby delegaci přesvědčil o upřímné a nehynoucí lásce českého lidu ke katolické víře. Vesničané skutečně jásali, nechávali se žehnat a dojatě líbali kardinálům ruce. Rožmberkovi se záměr povedl, delegace jednala v Praze mimořádně povýšeně, protože „hovorem s běžnými občany“ si ověřila, že kališnictví u nás v podstatě ztratilo oporu. Preláti se pak moc divili, když je utrakvisti hnali pryč ze země.

A nedá mi, abych nepřipomněl Jiráskovu Lucernu. Když přijíždí kněžna na své panství, pan vrchní nařizuje rychtářům, aby veškerý lid křičel radostné Vivat! A kdo by Vivat! nekřičel, toho má spravit dráb lískovkou. Pokud by to totiž tak nebylo i dneska, neumím si vysvětlit, že se politici dívají a nevidí.

Nemít informace není argumentem, ale ostudou

Dalším klíčovým bodem onoho sdělení je, že paní poslankyně nemá informace, které by o onom problému říkaly opak, než si myslí ona. Nikde se prý dosud nedočetla o kriminalitě běženců, a pokud ano, pak jde o drobnosti, které nevybočují z běžného rámce. Možná by neměla sledovat jen oficiální zpravodajství veřejnoprávní televize a číst stranické pokyny svého politického klubu, ale měla by se zajímat o široké spektrum zpráv, které jsou dnes k dispozici. A pokud na to nemá pro odpovědnou politickou práci čas, pak má jistě svého asistenta.

Jako ďáblův advokát bych asi připomněl zásadu univerzitních disputací, že nemít informace není argumentem, ale ostudou. Ten, kdo si neumí informace sehnat a poctivě je analyzovat, neměl by vůbec k pulpitu přistoupit a hovořit. Tohle jaksi naši politici nechápou. Pokud já vím, o kriminalitě v místech s nadkritickou koncentrací migrantů hovoří běžně někteří zahraniční premiéři, ministři vnitra, významní policejní úředníci, zprávy médií a konec konců i mnoho běžných občanů. Nemyslím, že by všichni byli xenofobní a měli utkvělou touhu lhát. Pokud bych sdělil tato fakta v disputaci středověkému oponentovi, poděkoval by mi, neboť každé poučení se bralo jako dar. Skromnost mi však velí dík nepožadovat.

Neznalost může být často jen šikovná politická maska

Ďáblův advokát by se měl opírat o autority, a proto budu citovat německého filozofa první poloviny 19. století Arthura Schopenhauera: „Moderní dějiny jsou prolezlé lží jako děvka syfilidou“.

Neznalost však může být často jen šikovná politická maska. Duše důvěřivých čtenářů si ani neumí představit, čeho všeho je politik schopen. Český král Rudolf I. Habsburský zemřel na úplavici při obléhání Horažďovic 3. července roku 1307. Ale poslední listina, kterou zpečetil, je datována o den později. Nešlo o omyl, ale o úskok. Rudolf I. válčil s Bavorem ze Strakonic a ten se rozhodl vzdát. Bohužel ve chvíli, kdy byl král již mrtvý. Páni ho proto večer uvedli do temného stanu, kde na trůnu seděl slavnostně oděný mrtvý král. Bavor ze Strakonic se mu poklonil, a protože nic netušil, vzdal se Zvíkova (který měl v zástavě a byl jedním z důvodů války). Notář ihned sepsal listinu, v níž mrtvý král postoupil Zvíkov svému spojenci Jindřichovi z Rožmberka, a protože králové neuměli psát, stačilo, že na listinu přitiskl notář pečeť. Vše bylo vyřízeno.