O vás je známo, že se otevřeně vyjadřujete k tak ožehavým tématům, jako je migrační politika, integrace a islamizace Evropy. Zaregistroval jsem Váš názor, že se u nás nesmí opakovat idealistický přístup k imigrantům podle vzoru států, jako je Francie, Velká Británie a Německo. V čem spočívaly jejich hlavní chyby?

Multikulturní idealistický omyl kapitánů Evropské unie, tedy Anglie, Francie a Německa, by pro nás měl být výstrahou a učebnicí, jak to nedělat. Otevřená náruč pro všechny se ukázala jako nekompatibilní se životem, tradicí a dokonce i zákony zemí. Jejich političtí lídři, snad vedeni snahou páchání celosvětového multikulturního dobra, dovedli své země, jejich bezpečnost i výdaje na sociální politiku do pekel. Zpětně se takové problémy samozřejmě řeší mnohem hůře. Považuji imigrační politiku za důležitou, snad i strategickou pro naši budoucnost, a proto bych začala tím, že je potřeba o ní otevřeně a beze strachu hovořit a nikoli politicky korektně šeptat. Tu odvahu bych doporučila všem, kteří mají ve veřejném prostoru slovo.

Jak by tedy měla vypadat naše politika v této oblasti?

Já i po několika nařčeních z nacionalismu prosazuji pro Českou republiku imigrační politiku, která bude k jejímu prospěchu. Bude mít zcela jasná pravidla, přičemž mezi ta nejzákladnější patří respektování kultury, tradic naší země a ochota přizpůsobit se našim zvyklostem, neřkuli našim zákonům. Ano, imigranti mohou být potenciálním zdrojem nové energie a lidského kapitálu, ale pouze za následujících dvou podmínek. Jsou-li upřednostňováni schopní, kvalifikovaní lidé disponující vědomostmi a vůlí začít žít svůj život nezatížený náboženskými a kulturními předsudky znovu a hostitelská země je potřebuje. A dokáží-li se noví přistěhovalci a jejich děti asimilovat do kultury země a západní civilizace vůbec. Imigrace tedy nemusí být strašák, když se vyléčíme z populismu, poučíme se z chyb Evropy a sebevědomě se přidržíme svých tradic a svých hodnot.

Česká republika naopak bývá v zahraničí kritizována za svůj přístup k romské menšině. Někdy to vypadá, že vůči Romům u nás existují dva polarizované přístupy – přehnaně vstřícný, nebo naopak rázný, který nebere v úvahu jejich aktuální situaci. Je představitelné, že by se v této oblasti něco změnilo a díky čemu by k tomu mohlo dojít?

Už to „Romové“ je podle mne politicky korektně nafouknuto. Proboha, kam se ztratili ti cikáni, se kterými jsem jako malá chodila v Nuslích na základní školu a hráli jsme fotbal a volejbal? No dobrá, v nové době jsou to Romové. Trochu se mračím na stálé kritiky našeho přístupu a chování k Romům. Jestli někdo říká, že Češi jsou xenofobní, tak nemá pravdu. Českou Superstar se stal na základě hlasů Čechů Rom. Asi pěkně zpíval, tak mu ten hlas Češi dali. Nejsme a priori xenofobní. Je to jeden základní zákon fyziky – akce a reakce. Jak to řešit? Asi je potřeba začít dotazem, co vlastně řešit? Kde začít? Tím, že komunisté nastrkali kočující cikány do paneláků? To, že celé generace Romů nepracovaly, jejich děti neviděly odcházet rodiče do práce a nemají tedy důvod něco takového dělat? Že je v této komunitě po staletí normální jít si ukrást k obědu slepici, nikoli plahočit se na poli? Nebo se na tuto komunitu budeme dívat skrze ty, kdož se vypřáhli z tradice, vystudovali a pracují. Co je reálná pomoc s výsledky a co už pozitivní diskriminace?