Už hodně přes rok je jedním z hlavních témat v českých médiích Rusko, Ukrajina a s tím související mezinárodní situace. Pokud bychom se měli ohlédnout zpět a zhodnotit, jak to všechno začalo, jak byste na to nahlížel?

Mnoho otázek k nelehkému tématu. Myslím, že část ukrajinské společnosti skutečně aspiruje na demokratičtější poměry, a v tomto ohledu chápu i Majdan jako legitimní vyjádření této touhy; obávám se ovšem zároveň, že situace není ani černobílá, natož nějak šedě zrnitá.  Ukrajina jako celek, jak jsem ji měl možnost osobně zažít při několika pobytech v této zemi, není prostě jednolitá země (žijí v ní Ukrajinci, Rusíni, Češi, Němci, Židé, Maďaři): mísí se tu některé etnické, historické a samozřejmě geopolitické třenice, které nelze šmahem označit jedním slovem.

Největším šokem, řekl bych šokem kulturním, pro mne byla „sovětská realita“ Ukrajiny. To tady v Česku nechce nikdo příliš slyšet, protože to by znamenalo připojit některá negativní znaménka i k tomu, co se nazývá demokratizace. Na Ukrajině už po jejím ustavení probíhalo několik procesů, na nichž Západ testoval kapacitu Ukrajinců, ale zejména Rusů, seznámit se s demokracií. Když tu mluvím o demokracii, je to spíše pomocné slovo, které asi znamená i na Západě různé věci. Ona „sovětská realita“ ale není také jednolitá – pod jejím povrchem jsou ještě staré, řekl bych i nevolnické reflexy, a „koncepce svatosti“, jak je prosazuje ortodoxní církev. 

Někteří Ukrajinci se hlásí k různým historickým odkazům (viz Bandera) a jejich slovník může Západ šokovat. O Židech se tu mluví zcela v kategoriích 19. a 20. století, Rusko není jen agresorem, ale také „bratrem“ (ve vší ambivalenci toho slova – rozuměj v sovětském slova smyslu); počátky ruské civilizace, ruské duše, neřku-li ruské myšlenky koření v Kyjevské Rusi. Od svých předků, kteří přijeli na Ukrajinu (respektive do carské Rusi, Ruského impéria) ve druhé polovině 19. století, vím, jak dokážou být Ukrajinci krutí, nesnášenliví (podíl na vyvražďování a spolupráce s nacisty) a některé události kolem současné kauzy volyňských Čechů to jenom dosvědčují. Být Čechem dnes na Volyni (rozuměj západní Ukrajině) není snadné. A není to jen kvůli Putinovi, jak stereotypně opakuje většina médií.

Byl Majdan legitimním vzedmutím nespokojených Ukrajinců, kteří si vymohli novou vládu?

Zajímavé bylo sledovat, jak se česká vláda (a potažmo i Člověk v tísni) snažila přivézt rychle „zraněné z Majdanu“ a jak dlouho jí trvalo, než zaznamenala, že Ukrajina není jenom Majdan.  Náš postoj je bohužel velmi slouhovský (vůči Americe a nejasný vůči Evropské unii, jež sama nemá vůbec postoj jednotný), jako mnohde jinde, a nebýt prezidenta Miloše Zemana, patrně bychom dál vozili zraněné z Majdanu, anebo krymské Tatary. Když jsem se na českém velvyslanectví ptal, co dělají pro Čechy na Ukrajině, odpověděli mi: „a proč se nezajímáte o krymské Tatary?“ – „Inu, protože nejsem krymský Tatar!“.

Snaha Američanů, a myslím tu konkrétně Joe Bidena nebo George Sorose, vychází z představy, že Ukrajina jako celek chce být Západ. Jakýsi Marschallův plán se v tomto ohledu zdá být spíše snahou části obchodníků a průmyslníků Ukrajinu ovládnout jako levný zdroj bohatství, vytěžit z ní maximum bez ohledu na to, co si o tom sami Ukrajinci myslí. A na otázku, co si myslí obyčejný Ukrajinec, bych tu odpověděl větou, jež mne samotného šokovala nejvíce: „Za Brežněva bylo nejlíp!“

Je na východě Ukrajiny občanská válka, nebo ruská agrese? A bylo dle vás připojení Krymu k Ruské federaci anexí, nebo to lze dle ruského výkladu legitimizovat jako „návrat do vlasti“?

Myslím, že jde o občanskou válku, někdo tomu říká „hybridní válka“ ve snaze vysvětlit, že Rusové stojí za vším, co se špatného na Ukrajině děje. Rusové si jistě nepřejí, aby se jejich „bratr“ odrodil, ale jejich podíl je, myslím, hodně přeceňován ze stejných propagandistických důvodů, jak to činí i ruská média. Je to ale především propagandistická válka: kdo kdy byl v armádě, ví, že informace jsou vždy v každém konfliktu filtrovány – podíl agentů na místě je buď přeceňován, podceňován nebo jinak manipulován.

Musím bohužel konstatovat, že v České republice je celá fronta aktivistických protiruských novinářů – počínaje Liborem Dvořákem přes Jefima Fištejna po Jana Macháčka (a další, nechci tu vytvářet žádné seznamy) – kteří nikdy nepřipustí to, co šéf francouzské vojenské rozvědky Christophe Gomar nazval „lhaním o ruské účasti“. To je také součástí propagandistické války, vytvářet nepřítele, jak jinak.

Co se týče invaze na Krymu, viděl bych to méně ideologicky a mělo to být předmětem nějaké mezinárodní dohody – nesouhlasím s invazí; nicméně řekněte mi nějakou zemi, jež by nechtěla chránit své atomové ponorky. Co by udělali Američané, kdyby Kubánci chtěli obsadit ty jejich? Co by udělali Francouzi, kdyby se Bretonci rozhodli obsadit Brest a vyhlásit nezávislou republiku? Putinovský „návrat do vlasti“ je ovšem stejně tak brutální propaganda jako různé úvahy o tom, že Ukrajina vstoupí do NATO. To nikdy neslíbila ani kancléřka Angela Merkelová, ani François Hollande, hlavní evropské státy, jež vyjednávají perspektivu a budoucnost dohody v Minsku.

Jakým způsobem nahlížet na současnou situaci Ukrajiny? Pokračuje tam válka, která může teprve ještě pořádně začít (jak nedávno prohlásili tamní kozáci), anebo jsme ve stadiu relativního dodržování minských dohod a můžeme doufat v postupné uklidnění, zrušení protiruských sankcí a klidnou cestu Ukrajiny směrem k EU?

Rád bych věřil v mírové řešení, myslím ale, že ani Američané, ani Rusové o to nějak zvláště zájem nemají: obě strany zkoušejí, kam až to může jít. Poslední vyjádření, že Američané posílají na Ukrajinu na 300 instruktorů výsadků, co mají cvičit – a otázka je, z čeho se ti „dobrovolníci“ rekrutují – aby posílili výkonnost ukrajinské armády. Co to znamená? Jaká dohoda to ospravedlňuje?

Již dříve Američané na mnichovské konferenci slíbili podporu a nedělám si iluze, že dodávky zbraní běží v režimu „utajení“. Týká se to i české vlády, která to nedokázala nikdy rezolutně popřít. Jenom z Pardubic – zkuste se tam zeptat – létají Antonovy s „humanitární pomocí“ (rozuměj zbraněmi) již nějaký čas. Navzdory deklaracím, že nikdo nikomu nic nedává. O tom mohou tak akorát štěkat pudlové, ale demokratická vláda neřku-li novináři, by o tom měli psát. Děje se tak?

Kozáky jsem viděl i v Kyjevě na Majdanu. Neberu to zcela jako folklór, ale spíše jako symbolické vyjádření příslušnosti k tradici. Kozáci ale patrně nerozhodnou konflikt.