Andrej Babiš již není ve vládě, jeho hnutí ANO však vládní krizí příliš neutrpělo. ČSSD dle průzkumů ztrácí. Jak je to možné? Jak to, že voliči ČSSD neslyší na rétoriku „obrany demokracie“? Co vlastně lidé chtějí?

Lidem rychle dochází, o co jde. Sobotkovo střečkování patrně nevnímali jako souboj „Sobotka versus Babiš“, ale jako souboj „Bakala versus Babiš“. Poté, co prostřednictvím Sobotky byla dokončena privatizace ČSSD, mohou lidé tuto stranu stěží vnímat jako oporu demokracie.

Na Babiše otevřeně útočí i kruhy řadící se k „pražské kavárně“. Respekt píše, že „je nutné mu strhnout proevropskou masku“. Pavel Šafr neustále tvrdí, že Babiš ohrožuje demokracii, jiní autoři píší o jeho podnikání, Čapím hnízdu apod. Preference ANO ale příliš neklesají...

Nedávno jsem se pokusil o charakteristiku toho, jakým způsobem je naše veřejnost polarizována. Podle mě takto: Zeman musí být prezident – Zeman nesmí být prezidentem za žádnou cenu. Před uprchlíky se musíme bránit – Uprchlíky musíme přijmout. Babiš a Sobotka jsou stejní darebáci (možná, že od Babiše lze očekávat něco pozitivního) – Babiš je největší zločinec a největší zlo (nutno proto podporovat i Sobotku). EU se mění v totalitní organizaci, jejíž nikým nevolené vedení poškozuje a ohrožuje menší země – EU je náš domov a musíme za každou cenu co nejvíce vyhovět velkým západním zemím. Rusko není náš nepřítel, s Ruskem je nutné spolupracovat jak v oblasti vojensko-politické (proti terorismu), tak i ekonomické – Rusko je náš hlavní nepřítel, vede proti nám hybridní válku. Spolu s USA a dalšími našimi spojenci musíme Rusko zničit za každou cenu. Trump je určitá naděje na změnu kurzu americké politiky směrem k rozumnějšímu uspořádání vztahů ve světě – Pokud Trump nepodpoří současný typ politiky USA, bude ho nutné zlikvidovat. Komunisti se stali stranou establišmentu a opustili svou původní roli – Všichni komunisti ve všech podobách vždycky byli, jsou a budou zločinci zodpovědní za veškeré zlo.

Polarizace je z hlediska všech těchto otázek téměř stoprocentní, to znamená, že skupiny obyvatelstva, které jsou polarizovány z hlediska jedné, a to kterékoli otázky, jsou stejným způsobem rozděleny i z hlediska kterékoli další otázky. S takto vyhraněnou polarizací se setkáváme poměrně zřídka. Na jednom pólu jsou normální lidé, na druhém pólu Šafr a spol. Když se na to podíváme takto, tak asi nebudeme překvapeni tím, jak se vyvíjí veřejné mínění.

Sociolog Daniel Prokop míní, že Babiš získává voliče mezi občany ve věku 50 až 70 let, kteří inklinují k Miloši Zemanovi a mají pocit, že za minulého režimu bylo leccos lepší, ovšem komunisty odmítají. Máte pochopení pro tyto občany? Co nám říkají volbou Babiše a Zemana?

Přesně to odpovídá tomu, jak charakterizuji současnou polarizaci společnosti. Dodal bych, že jsou to lidé, kteří možná říkají, že za minulého režimu bylo „leccos lepší“, ale kteří byli k minulému režimu kritičtí, dávali najevo svůj nesouhlas s tím, co se děje. Tehdy i dnes. Problémy, se kterými se potýkáme, začaly již tehdy.

Do jaké míry může u voličů Babiše platit: „strčte si někam Havla a vzpomínky na listopad, nám nevadí, že Babiš byl estébák... A kradete všichni, tak co?“ Domníváte se, že novináři a politici ne zcela jasně pochopili, co lidi chtějí?

Lidé pochopili, že naše společnost je rozkrádána shora a ve velkém. V míře historicky nevídané. Prožíváme období určitého historického excesu. Dokonce bych řekl, že lidé nejsou hyperkritičtí. Kritizují, ale stále si nechtějí přiznat míru prohnilosti současného systému, a ani míru toho, jaké instituce selhávají.

Jak vnímáte vlnu podpory Jiřímu Kajínkovi? Signalizuje to třeba, že lidé nedůvěřují v soudní systém, nedůvěřují v polistopadové zřízení jako takové?

Kdo zná historii případu Kajínek, musí se pozastavit třeba nad tím, že Jiří Kajínek byl v roce 1991 odsouzen na 11 let za loupež a útok na veřejného činitele, když spoutal dva policisty a vysílačkou o tom vyrozuměl operačního důstojníka. V případu bylo od počátku velké množství podivností, které nevzbuzují důvěru v současný soudní systém. Já jsem podrobně sledoval kdysi případ kurdského lékaře Yekty Uzunoglu. Ten byl nespravedlivě odsouzen a státní moc se mu pak musela omluvit. Dnes jsou kolem něj zase pořádány policejní manévry. Nedávno jsem o tom napsal v článku „Remake kauzy Uzunoglu: Šikana českého Kurda“, viz: http://radimvalencik.pise.cz/4534-remake-kauzy-uzunoglu-sikana-ceskeho-kurda.html

Češi jsou velmi skeptičtí vůči EU a nechtějí euro. Premiér Sobotka přesto trvá na tom, že musíme být v „jádru EU“ a že musíme euro přijmout. Co k tomu říci?

A co je to „jádro EU“? To jsou rychle se rozšiřující no-go zóny v zemích, které nám chtějí kázat? Domnívám se, že nyní jde především o emancipaci středounijního nebo, jak též říkám, austrijského prostoru. V4 s Rakouskem i Slovinskem. Už kvůli historickým zkušenostem z možnosti soužití s muslimy, ale také s obranou před jejich nájezdy. Pokud se týká eura, tak myslím, že by bylo dobré počkat na to, až eurozóna ukáže, jak se vypořádá s vleklou řeckou krizí a problémem Itálie či Belgie s dluhem k HDP, který mají přes 100 % k HDP, tedy třikrát větší než my. Nemá smysl lézt někam, kde akutně hrozí destabilita. A že něco takového doporučuje Sobotka, tomu se nedivím. V mé klasifikaci je to slouha slouhů současné globální moci.

Angela Merkelová je podle tisku vyděšena tím, že americký prezident Donald Trump nemá chuť příliš podporovat své evropské spojence a mluví o tom, že Evropa se musí bránit např. Rusku sama. Myslíte si, že požadavek dodržení slibovaných výdajů na NATO posiluje nebo jde ruku v ruce s myšlenkou společné evropské armády?

Oskar Krejčí před pár dny napsal, že v USA probíhá studená občanská válka. Má pravdu. A současné vedení EU se v této americké občanské válce chová jako intervenční armáda. Krejčí hovoří o „dvou centrech moci“, ale která to jsou? Podle mého názoru „druhé“ (stínové) centrum moci v USA, resp. globální moci, se formovalo postupně, od začátku milénia se stalo dominantním centrem moci a začalo si podřizovat proces dosazování viditelných reprezentantů moci. A to nejen prezidenta a jeho administrativy, ale i viditelných reprezentantů zpravodajských služeb. Přestalo být „druhým“ centrem moci, ale stalo se jediným centrem moci. Obama hrál již jen roli „nejbezmocnějšího“ muže světa. Moc stínového centra (které nazývám jádrem současné globální moci) je založena na propojení enkláv zpravodajských služeb odtržených od jakýchkoli kontrolních mechanismů a propojených s finančními strukturami, které prostřednictvím špiclování lidí a dosazování vydíratelných osob do institucí (včetně mainstreamových médií) nejen v USA, ale po celém světě jsou s to prosadit prakticky cokoli. Tradičním nástrojem (kromě vydírání kompromateriály s využitím synergických efektů působení na více klíčových osob současně) je demonstrativní používání dvojího metru. Nástup Trumpa je spojen s pokusem o obnovu vlivu viditelného centra moci a o řešení některých problémů spojených s dysfunkčním působením jádra současné globální moci. Je to jednak reakce na obnovující se vícepolaritu světa, jednak snaha části majetkových elit obnovit funkčnosti institucí, které omezují působení struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad (tj. dopouštějí se těch největších lumpáren a zločinů, vzájemně se vydírají a vzájemně se kryjí). Paradoxním způsobem je to tak vlastně Trump, kdo pokusem o obnovu původního centra moci vytváří nyní to, co se obyčejně nazývá „druhým“ centrem moci (alternativou vůči stávajícímu). Právě proto je Frau Merkel, která v mé klasifikaci patří do kategorie slouhů současné globální moci, tak zděšená. Uvidíme, do jaké míry bude Trumpova mimořádně obtížná mise úspěšná. K tomu podrobněji viz: http://radimvalencik.pise.cz/4634-o-krejci-a-studena-obcanska-valka-v-usa.html

Otázka zvyšování výdajů na armádu či společné evropské armády mě příliš nevzrušuje. Pořídily by se nějaké papundeklové pandury a někdo by si namastil kapsu. A Rusko? To se sice patrně dokáže bránit, ale nemyslím, že by mohlo ohrozit kohokoli, kdo by jej považoval za agresora a okupanta. Na to už dávno nemá, přesněji má zkušenost s tím, jak to vždycky dopadlo.

Francouzský prezident Emmanuel Macron se sešel v pondělí ve Versailles s šéfem Kremlu Vladimirem Putinem. Podle mnohých odborníků prý překvapil takto brzkou schůzkou. Vypovídá to o něčem?

Ano. Je to patrně jedním z projevů degenerace a rozpadu jádra současné globální moci. Macron si je možná vědom svých perspektiv, které jsou dány již tím, že je hodně mladý, a nechce se přidat k eurounijní intervenční armádě v americké studené občanské válce vedené Frau Merkel.