Náš rozhovor vyjde v sobotu o půlnoci. Co v tuto denní dobu obvykle děláte?

Půlnoc mě většinou zastihne u počítače, jak přemýšlím o prodejních problémech nějaké technologické firmy, píšu cvičení pro obchodníky, vytvářím marketingové materiály atd. Tak jako každý jiný majitel mikrofirmy, ani já nepracuji pět dnů v týdnu, osm hodin denně.

Se sobotním večerem pro řadu lidí souvisí téma četby. Jakou sociologickou nebo jinou společenskovědní knihu byste doporučil na noční stolek jako podle vás nejlepší výklad toho, co momentálně pozorujeme ve světě?

Za jednoznačně nejvýznamnější sociologickou knihu posledního desetiletí považuji Coming Apart od Charlese Murrayho. Ukazuje, jak původně celkem jednolitá americká společnost se rozdělila na dvě skupiny, které spolu v podstatě přestaly komunikovat. Každá z nich má jiný životní styl, jiné hodnoty a jiné zájmy. Nefunguje mezi nimi ani základní solidarita. Příslušníkům jedné třídy přestalo záležet na těch druhých a stali se lhostejní k jejich utrpení. K tomu přispívá i to, že se téměř nepotkávají. Každá skupina žije v jiných čtvrtích, pracuje v jiném typu organizací a tráví volný čas na jiných místech.

Na jedné straně je podle Murrayho "nová horní třída“, tedy politici, novináři, intelektuálové, šéfové korporací, špičkoví počítačoví experti a další. Na druhé straně jsou obyčejní lidé z nižších tříd – dělníci, inženýři, učitelé, majitelé firem, švadleny, policisté atd.

Vše nasvědčuje tomu, že stejné rozdělení na "euroelity“ a "prostý lid“ se rýsuje i v Evropě.

V Poslanecké sněmovně se v týdnu chovala sledovaná konference o budoucnosti naší civilizace, kde se řada osobností, mimo jiné generál Petr Pavel nebo profesor Miroslav Bárta, shodla, že nás čekají těžké zkoušky a nejspíš nám bude už jenom hůře. Jak se na to díváte vy jako sociolog?

To hodně souvisí s tím předchozím. Tragédií podobných konferencí je to, že na nich mluví výhradně lidé z nové horní třídy, kteří jsou plně závislí na současné podobě přerozdělování a kteří mají silný zájem na tom, aby nedošlo k žádné skutečné změně. 

Zaznívá tedy řada zajímavých konceptů, ale zároveň se všichni bojí říct nahlas to nejdůležitější: Pokud je nějaká společnost organizována tak, že ti nejschopnější tráví život získáváním dotací a navyšováním byrokratických rozpočtů a pokud poctivá práce zbývá jen na ty, kdo nemají dobrou vysokou školu, pak se nemůžeme divit, že je hůř a hůř.

Tím nechci snižovat jednotlivé řečníky, lidí jako profesor Bárta nebo docent Robejšek si nesmírně vážím. Ale trable lidského života není možné opravit tak, že o nich budou teoretičtí badatelé dlouze diskutovat.  Ty je možné opravit jen tak, že lidem vrátíte možnost, aby o svých životech rozhodovali sami a pomůžete jim, aby to dobře zvládli.

V této debatě mimo jiné zazněl názor, že už se vyčerpal kapitalismus a společnost bude muset najít jiný ekonomický model. Co si myslíte o tomto názoru?

Když pominu marxistický socialismus, viděli jsme v posledním století v podstatě dva politicko-ekonomické modely.

První z nich je založen primárně na velkých organizacích, korporacích a státních podnicích. Je pro něj typická vysoká míra byrokracie, státní regulace všech oblastí života a zejména regulace podnikání. Patří k němu rozsáhlé přerozdělování nikoliv ve prospěch chudých, ale ve prospěch bohatých (viz např. tzv. investiční pobídky), propojení úřadů a korporací a vláda odborníků. Souhlasím s tím, že tento model se vyčerpal (ať už mu budeme říkat kapitalismus nebo jinak). Ale přesnější by bylo říct, že nikdy pořádně nefungoval.

Pro druhý model je typická místní autonomie, jen velmi omezená byrokracie, malá moc státu, malá role korporací a také porozumění tomu, že skutečným základem každé fungující ekonomiky  musí být mikrofirmy a živnosti. Tento model může být spojen s přímou demokracií (jako např. ve Švýcarsku), ale někdy i s diktátorským způsobem vládnutí, kdy autoritativní centrální vláda brání lid před byrokracií a intelektuály (jako např. v některých zemích jihovýchodní Asie). V každém případě platí, že tento ekonomický model vykazuje vynikající výsledky. Není zapotřebí hledat nový  model, stačí převzít ten, který tak skvěle funguje v Bavorsku, ve Švýcarsku i jinde.

Problém je v tom, že zavedení tohoto funkčního modelu by bylo v rozporu se zájmy státní i korporátní byrokracie. Proto se někteří tváří, že ho nevidí a raději preferují různé experimenty. Nebudou sice fungovat, ale přemýšlení o takových variantách jim zajistí pár let pohodlného života.