Jak hodnotíte poslední vývoj na východní Ukrajině?

Je to až neuvěřitelně pozitivní. Vesnice nejsou bombardovány, lidé přestali umírat, muži se vrací ke svým rodinám, místní obyvatelé mohou vyjít beze strachu na ulici. Co lepšího bylo možné si přát?

Mám strašnou radost, že mohu konstatovat, že jsem se ve svém minulém rozhovoru pro ParlamentníListy.cz mýlil. Bylo jasné, že se ukrajinská armáda rozpadá a odmítá bojovat. Ale přepokládal jsem, že kyjevská vláda dokáže armádu nahradit kontraktorskými jednotkami. Je ale ještě neschopnější, než to vypadalo. Díky Bohu za takovou neschopnost.

Myslíte si, že příměří vydrží? A co Porošenka vedlo k tomu, že ho přijal?

Porošenko přijal příměří poté, co prohrál válku. Podstatná část trestních oddílů a kontraktorů je obklíčená a zbytek armády odmítá bojovat. Je samozřejmě možné, že se časem pokusí zkonsolidovat jednotky a zaútočit znovu. Ale nezapomínejme, že jeho vojenské dobrodružství nemá podporu obyvatel v žádném regionu. Kyjevští vojáci dezertují stejně jako jiní. Jsou zaznamenány případy, kdy dav napadl politika, který agitoval pro pokračující válku. Kyjevští lidé nechtějí bojovat proti doněckým.

Porošenka navíc čeká řešení hospodářských problémů. Ukrajina je na hraně státního bankrotu, hospodářství fakticky zkolabovalo a obyvatelé budou požadovat rychlé zlepšení. Porošenko je závislý na západních penězích a byrokracie EU bude jistě tlačit na zopakování těch opatření, která prosadila v Řecku. Jsou to stejní byrokraté, neumí jednat jinak. A víme, že v Řecku dokázali během dvou let místní ekonomiku úplně zničit. Spíše tedy můžeme čekat rozvrat a nepokoje v Kyjevě.

Spíš je realistický scénář, že do Novoruska budou vysílána malá teroristická komanda, aby tam šířila strach. A je otázka místních lidí, jak se k tomu postaví.

Zdá se, že ale podstatná část českých politiků a komentátorů není s výsledkem spokojena...

Můžeme je rozdělit do dvou skupin. V první z nich jsou zbabělci, kteří se projevují extrémně servilně vůči islámu a komplexy si léčí voláním po válce. Nic je to nestojí. Oni a jejich děti tam bojovat nebudou, jejich životní úroveň sankce neovlivní. Pak je snadné být radikálem.

V té druhé skupině jsou ale lidé, kteří si uvědomují, že dochází k obrovské změně, která zasáhne celou Evropu. Ukázalo se, že pokud byrokracie centrálního státu není schopna nabídnout obyvatelům určitého regionu nic zajímavého, prostě je neudrží. Porošenko mohl nabízet a vyjednávat. Lidé v Doněcku a Luhansku byli ochotni nechat se přesvědčit, aby zůstali. Co jim ale nabídl? Upalování v zamčených domech a bombardování vesnic. Analogický problém řeší Itálie, Španělsko a řada dalších evropských zemí. Obyvatelé regionů odmítají centrální vládu a ta na to reaguje pouze zákazy a šikanováním. Novorusko představuje nebezpečný precedens, který ohrožuje celou západoevropskou politickou elitu. A v dalším kroku pak tisíce lidí, kteří žijí z grantů a dotací. To je skutečným důvodem současné hysterie.

A co národní faktor? Není to tak, že rusky mluvící obyvatelstvo nechce být v jednom státě s Ukrajinci?

Doporučuji k přečtení blog motorkáře Marka Havlíčka, který s rebely strávil nějaký čas. Nenadávají na Ukrajince jako národ. Nadávají na politiky v Kyjevě. A jsou to stížnosti, s jakými by se ztotožnilo 80 procent české populace. To není konflikt etnický, to je konflikt sociální.

Jiný výklad ale situaci líčí jako agresi Ruska proti Ukrajině. Podniklo tedy Rusko invazi na Ukrajinu?

Za prvé, nejedná se o Ukrajinu, nýbrž o Doněcko a Luhansko. A rozhodně je tomu tak, že tam operují různí cizí vojáci, kteří tam nemají co dělat. Zcela jistě se tu angažuje armáda kyjevského režimu. Kromě toho tam jsou velmi pravděpodobně žoldáci z různých zemí, o nichž není jasné, kdo je platí, ale kteří bojují rovněž na straně agresora, tedy kyjevského režimu. Pak tam jsou dobrovolníci z různých zemí včetně České republiky. Je dost možné, že jsou do toho zamícháni i ruští vojáci.

Za druhé, invazí zpravidla rozumíme situaci, kdy pálí těžké dělostřelectvo, nalétávají bombardéry a útočí tankové divize za podpory pěchotních divizí. Tak se to snaží líčit část českého tisku, ale je to samozřejmě úplná pitomost. Pokud ruská armáda v Doněcku působí, pak to jsou jednotliví poradci nebo malá komanda. Jestli narážíte na to, že ukrajinští vojáci, kteří fakticky dezertovali, hovoří o stovkách ruských tanků, jež proti nim údajně bojovaly... To je v takových situacích normální, to nemusíme vůbec brát vážně.

Objevuje se volání po nasazení jednotek NATO, které mají Rusko údajně odstrašit...

Ano, dokonce jsem od jednoho velmi váženého muže slyšel formulaci „tohle si nemůžeme nechat líbit“. Tanky a bombardéry ale nejsou k tomu, abychom si poměřovali velikost penisu s Vladimirem Putinem.

Co by se tedy mělo stát?

Okamžitě zrušit sankce a začít vytvářet důvěru mezi všemi, kdo do situace zasáhli nebo se jich nějak týká.

Andrej Babiš řekl, že sankce proti Rusku jsou nesmysl, že nic nepřinesly a že to může poškodit ekonomiku EU i ekonomiku českou. Souhlasíte s ním?

Samozřejmě, že ano. Omlouvám se, že nemám lepší slovo, ale vyhlášení sankcí bylo aktem debility. Jsou totiž jen dvě možnosti. Buď se Putinův režim udrží, a potom sankcemi jen vyklidíme trh firmám ze Švýcarska, Indie, Brazílie a dalších zemí. Ty firmy už začaly pracovat na tom, aby české firmy na ruském trhu nahradily. Nebo Putinův režim padne a potom moc převezme hlavní opoziční síla – tedy Komunistická strana Ruské federace. Sami jsme si tak vytvořili situaci, ze které jsou všechna východiska špatná.

Jak mohlo k něčemu takovému dojít?

Je to širší otázka toho, jak funguje zahraniční politika a diplomacie. Daňoví poplatníci vydávají skoro pět miliard ročně na Ministerstvo zahraničních věcí a čekají, že bude dělat to, co diplomaté dělali po staletí. Tedy urovnávat spory, hledat společné zájmy, vyjednávat kompromisy a vyhýbat se válkám. Jenže Česká republika má diplomacii, která odmítá vyjednávat, není schopna kompromisu a činí kroky, které přibližují riziko války. To je horší, než kdybychom diplomacii vůbec neměli.

Ano, diplomacie na evropské úrovni je ještě dramaticky horší. Ale to je jen slabou útěchou. Doufám, že tahle situace přispěje k tomu, že si víc obyvatel České republiky uvědomí, že naším hlavním nepřítelem je naše vlastní byrokracie. A ne nějaký cizí státník.