Co nového vidíte jako právník v dění kolem uprchlické krize? Dříve jste říkal, že si její zvládnutí vyžádá mnohem větší počet úředníků atd. Stalo se to?

Zatím nemám informace, že by se ve státní správě děly nějaké zásadní změny. Pokud vím, v souvislosti s nárůstem azylové agendy byly o asistenty posíleny správní úseky krajských soudů. Vzhledem k tomu, že v Německu narůstá počet osob, kterým bylo udělení azylu odmítnuto, lze logicky očekávat přesun těchto osob také do České republiky.

Pokud budou neúspěšní žadatelé o azyl směřovat k nám, jak by se k tomu problému měla stavět Česká republika?

Nedovedu si představit, že by Česká republika „přezkoumávala“ negativní rozhodnutí vydané jiným státem Evropské unie v azylové proceduře a sama azyl jednou již odmítnuté osobě udělila.

Jak vnímáte „vzkazy“ z Evropské unie, kdy lucemburský ministr zahraničí Jean Asselborn uvedl, že by Maďarsko mělo být vyloučeno z EU za svůj přístup k migraci?

Každý takový výrok mě velmi mrzí. Evropská unie stojí na tradici rovnosti členů. Nerespektování názoru některého státu a jeho ostrakizace princip rovnosti zpochybňuje.

V souvislosti s vývojem právní situace v EU jste nedávno řekl, že „se zdá, že se nejedná o drobné a zanedbatelné drolení státního sytému, ale o jeho postupný celkový rozpad“. Co tím míníte?

V rovině politické jsou otázky řešení migrační krize brány den ze dne vážněji a návrhy na jejich řešení začínají občas vypadat i realisticky. Nicméně stále je opomíjen zásadní právní i státoprávní rozměr celé problematiky. Problém pohybu statisíců lidí po území evropských státu zdaleka není jen problémem ekonomickým, bezpečnostním či organizačním. Postavení těchto lidí, jejich činy i vztahy mají bezpočet právních významů a důsledků. Klíčem k právnímu řešení těchto otázek je nepochybně pojmenování dlouho opomíjeného problému suverenity jednotlivých evropských států.
Každý student právnické fakulty se učí, že jedním ze základních předpokladů existence a fungování státu je svrchovaná moc jeho orgánů nad územím a nad lidmi na tomto území. V moderní podobě to především znamená, že stát vydává zákony, které musí být všemi na území státu respektovány, a pokud někdo zákon poruší, stát má prostředky k vynucení nápravy a neváhá to udělat.

Není slovo rozpad příliš silné?

Problémy se dnes dotýkají všech základních aspektů realizace státní suverenity. Stále méně je jasné, kdo je suverénem představujícím reálnou moc, jaká je jeho legitimita.

Náleží skutečná moc ve státě opravdu v plném rozsahu jeho orgánům, když občanské aktivity mají stále častěji schopnost zcela zabránit realizaci moci státu? Když teze „primátu občana nad státem“ vyústila v beztrestné vydírání společnosti jednotlivci?

Zpočátku přirozená a v evropské kultuře tradiční ochrana slabších byla v posledních letech dovedena k absurdním výsledkům. Ze slabších se stali silnější a ze silnějších jsou slabší. Věřitelé se nemohou domoci plnění svých pohledávek, zatímco jejich dlužníci jsou chráněni, i když zcela svévolně odmítají platit své dluhy. Lékaři operují až poté, co si vytvoří právní alibi pro případné komplikace v léčbě. Učitelé jsou šikanováni a ponižováni žáky; brání-li se, jsou propuštěni. Rodiče jsou zcela bez prostředků proti i malým dětem, které pochopily, že nebudou-li poslouchat, nic se nestane.
Zdá se, že se nejedná o drobné a zanedbatelné drolení státního sytému, ale o jeho postupný celkový rozpad. Je smutné, že – jako v historii tolikrát – i teď si jako lid v pohádce Hanse Christiana Andersena odmítáme přiznat, že „císař je nahý“, a zřejmě spoléháme, že i dnes se objeví „dítě“ nebo zkrátka někdo jiný než my, kdo evidentní pravdu vysloví nahlas.

Zabýváte se otázkou suverenity jednotlivých evropských států. Ta je v rámci EU ale přece delegována na společný celek…

V Evropské unii byla dobrovolně řada funkcí jednotlivých států postupně převáděna na evropské společenství. Stále méně je však jasné, jak vážně nadnárodní společenství tyto „postoupené“ funkce přijalo, a především, jakým způsobem, nebo možná ještě lépe řečeno, zda vůbec je dnes realizuje. V prvé řadě – existuje nějaká skutečná obrana státních hranic společenství evropských států? Pokud existuje, proč nefunguje? Pokud neexistuje, tak jak je to možné? Jaký smysl a jakou legitimitu má „evropská myšlenka“, když stále více působí jako hrad z písku? Jestliže si nebudeme schopni přiznat, že „císař je nahý“, nebudeme nikdy moci pracovat na společném evropském řešení všech současných bezpečnostních problémů.
Jediným logickým v úvahu přicházejícím důsledkem by pak bylo obnovení všech aspektů suverenity jednotlivých států… se všemi smutnými důsledky zániku příjemností života v evropském „soustátí“ pro každého z nás. Navíc, těžko říct, zda obnovit něco tak zásadního je s nezbytnou fatální rychlostí vůbec možné.