Jak vnímáte vývoj v politice? Nenabral od listopadu 89 trochu jiný směr, než jsme předpokládali?

Myslím, že každý, kdo si pamatuje na dobu entuziasmu po listopadu 89, si klade otázku, jestli vývoj, ke kterému ve společnosti došlo, byl nevyhnutelný nebo se mohl ubírat jiným směrem. Nebo jestli to, co dneska žijeme, splňuje naše představy, jaké jsme tehdy měli o budoucnosti, nebo je to splňuje jen do určité míry. Mohu říci, že jsou okamžiky, kdy z toho, co nyní žijeme, mám radost, protože nepatřím k těm, kteří na všem hledají jen to negativní, ba naopak. A pak jsou chvíle určitého zklamání, zejména když tváří v tvář těm negativním jevům ve společnosti, jako je politická ignorance, míra korupce, různé konflikty zájmů, vzájemná nevraživost a agresivita lidí, kteří by spolu jinak mohli klidně spolupracovat, klesnu na duchu a říkám si, takhle jsme si to nepředstavovali.

Ale pro poctivost budiž řečeno, že jestliže vnímáme na současnosti z politického hlediska určitá negativa, pak jejich zdrojem není výlučně česká politická scéna ani český polistopadový vývoj, ale měnící se situace v celém světě, obzvlášť v Evropě. A jak to nyní můžeme v přímém přenosu pozorovat, tak i v Americe. Vždyť to rozdělení – polarizace společnosti na zastánce a odpůrce některých myšlenek a osob – se týká Ameriky úplně stejně jako České republiky a řekl bych, že je teď vyjádřeno ještě ostřeji. Záleží na tom, na jaké rovině se budeme pohybovat, když se na toto téma budeme bavit, jestli na rovině mezinárodní politiky, situace v celé Evropské unii nebo v našem státě, v našem městě, naší obci. To jsou sice podobné struktury, ale ne úplně.

Jak si vysvětlujete, že polarizace společnosti se projevuje současně všude ve světě, nezávisle na sobě nejen v Evropě, ale i za oceánem? Jaké tedy mohou být příčiny, že něco podobného probíhá na různých kontinentech, souvisí to s tím, že žijeme v globalizovaném světě?

To je otázka pro filozofy, protože na jednu stranu to může mít nějakou společnou příčinu, a ta se – alespoň z mého pohledu – těžko dohledává. Na druhou stranu to může být jen časová souhra okolností a jen v malém procentu lze dohlédnout příklady, které by mohly sloužit jako jakési přirozené experimenty, protože v sociologii, v politice a ve společnosti se vůbec nedá experimentovat jako v laboratoři, kde se proti sobě pustí různé mikrobiální a plísňové kmeny, nebo kde se míchají chemikálie ve zkumavce nebo se studují laboratorní zvířata. Z etických důvodů na lidech, zejména v oblasti sociální, žádné experimenty dělat nelze, a tak jsme odkázáni jenom na data, která nám přinese osud a přirozený vývoj.

A jednou z takových „laboratoří“ současného světa v souvislosti s vaší otázkou je sjednocení bývalého západního a východního Německa, tedy bývalé NSR a NDR, kde lze sledovat dopad režimu na společnost po pětadvaceti šestadvaceti letech. A tady vidíme, co těch čtyřicet let komunismu předtím v té společnosti znamenalo. A je to něco, co ve vlastní zemi můžeme spekulativně odhadovat, ale nemáme kontrolní soubor. Kdežto v Německu, kde v obou zemích byl jeden jazyk, jedna kultura, je kontrolním souborem bývalé západní Německo. Ano, můžete namítnout, že Bavoráci jsou něco jiného než Sasové nebo Prusové, to je jistě pravda, ale kde jinde už by vliv režimu měl být kontrolovatelnější než na příkladu sjednoceného Německa. A když se podíváte na schopnost ekonomického rozmachu, konkurenceschopnost ve vědě, průmyslu, ale i na takové jevy, jako je zastoupení extremismu, xenofobie, agrese, vidíte jasnou dělící čáru mezi dvěma původními Německy, a to ještě po šestadvaceti letech. Takže stopa bývalého režimu v myslích a psychologii lidí je nepochybně významná. A zároveň i na tomtéž příkladu je vidět, že na ni nelze svádět úplně všechno, že jsou určité přístupy k životu jako pořádkumilovnost, zodpovědnost vůči nadřízeným, respektování hierarchie dominance, jež se mezi sebou u různých národů světa a v různých oblastech liší a nelze z toho obviňovat ten který režim. V této souvislosti je současné příkré rozpolcení Ameriky jevem, který je analogií toho, co vidíme třeba u nás, když se polarizovala společnost kolem prezidentské volby. Ale není to totéž; zřejmě kromě těch vnějších znaků tyto jevy spolu vnitřně asi ani nesouvisí. Ale v obou případech jde o identifikaci s nějakou vůdcovskou figurou a v obou případech jde o to, že ty vůdcovské figury jsou na té či oné straně z různých důvodů pro část populace nepřijatelné. A to je to, v čem se ty jevy sobě podobají.

Touha po silném vůdci, po autoritě se projevuje v mnoha zemích, nakonec i v Americe, která je poměrně nábožensky založená. Přesto, není u nás v České republice  jednou z příčin této touhy po pevné ruce fakt, že jsme ateistická společnost? Když se lidé, kteří neumí naložit se svobodou a zodpovědností za svůj život, nemohou upnout k víře, k Bohu, nehledají někoho, kdo jim bude řídit život jako třeba Putin v Rusku? Nebo je jiný důvod, proč někteří lidé chtějí silného vůdce, ke kterému by vzhlíželi?

Já vím, že to bude znít možná příliš pragmaticky a příliš redukcionisticky, ale já se nedomnívám, že by potřeba silné ruky v politickém slova smyslu bezprostředně nějak přímo souvisela s mírou religiozity, i když samozřejmě potřeba autority zároveň sytí i naši zbožnost. Potřeba boha-otce, laskavého i trestajícího, jako autority, která nás umravňuje, má různé podoby a může zahrnovat i autoritu světskou, o tom bychom mohli dlouho debatovat. Ale když se podíváte na to, v jakých zemích kvetou různé diktatury a zároveň jak velká je tam míra sekularizace, zjistíte, že často jsou diktatury v zemích, kde je náboženství ve veřejném životě velmi silně zastoupeno, zrovna tak v zemích poměrně sekulárních. Jiný faktor, než je ta zbožnost, kterým si lze vysvětlit úspěšnost různých diktátorů, je vnitřní soudržnost společnosti, to je vidět na bývalé Jugoslávii a na tom, co se tam stalo, když padl Tito. Nebo co se stalo v Iráku, v těch kmenových uspořádáních, když padl Saddám Husajn, nebo v Libyi, když padl Kaddáfí, kde se najednou ukázalo, jak tamní společnost byla vnitřně nesoudržná a jak se nehodí do 21. století, protože je strukturovaná poměrně archaicky, kmenově.

A roli hraje – světe, div se, v tomto případě souhlasím s ekonomy – nepochybně hrubý domácí produkt, tedy ekonomická úroveň té které země. Na to už upozorňuje Fareed Zakaria ve své Budoucnosti svobody, že demokracie má velkou šanci se udržet jako forma politického zřízení v zemích s nejvyšším hrubým domácím produktem, ve středním pásmu HDP mohou vládnout spíše různé chunty, oligarchie a podobné typy jiho a středoamerických vlád a pod určitou úroveň, to znamená v pásmu relativní chudoby, vlastně demokracie ani nastolitelná není. Když se podíváte jak v historii, kam až se to dá měřit a porovnávat, tak zejména v současném světě po chudých zemích Afriky, tak tohle pravidlo téměř do písmene všude platí. Takže to, že se určitý režim promění v autoritativní, velmi často, ne-li vždycky, souvisí s jeho hospodářskou nedostačivostí, frustrací obyvatelstva a s nedostatečným uspokojováním základních potřeb.