Rada pro rozhlasové a televizní vysílání na svém prvním letošním zasedání konstatovala, že Česká televize neposkytovala ve vysílání pořadu Americká volební noc objektivní a vyvážené informace, a tím se dopustila porušení ustanovení § 31 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb. o provozování rozhlasového a televizního vysílání. První výtka směřovala k tomu, že při komentáři o negativním postoji amerických celebrit k Donaldu Trumpovi byly v obraze zařazeny i fotografie Clinta Eastwooda a Chucka Norrise, kteří ho naopak otevřeně podpořili. Mohlo toto podsouvání obrazové informace do falešného kontextu s komentářem vytvořit u diváků ČT nepravdivý a zavádějící obraz reality, jak uvádí RRTV?

Myslím, že si to diváci takhle spojit mohli a že to vyznění takové mohlo být. Ale na druhou stranu si v tomhle případě nejsem jist, že to je záměrná manipulace. Neumím spekulovat o tom, co způsobilo, že k tomu došlo, ale osobně bych to zařadil do kategorie „pohrdání detaily“. Prostě mluví se o hercích, tohle jsou herci, tak je tam dáme a je to. 

Druhá konkrétní výtka se týkala toho, že moderátor pozměnil výrok Trumpova potenciálního ministra Newta Gingriche, který řekl, že si není jist, zda stojí za to riskovat jadernou válku kvůli takovým předměstím Petrohradu, jako je Estonsko. Položil totiž otázku ve znění „Jak si vysvětlit výroky, že baltské státy jsou předměstím Petrohradu?“ Dopustil se tím nepravdivého tvrzení a zveličil a hrubým způsobem překroutil realitu, jak tvrdí RRTV?

Pochopitelně, že se to dá jako překroucení reality chápat, ale přes všechnu svou kritičnost nevnímám tuhle jednotlivinu jako zásadní a hrubou. Zkuste si velmi hypoteticky představit, že někdo řekne, že ruské zájmy se promítají do jednání v České republice. A někdo jiný ten jeho výrok interpretuje slovy, že se ruské zájmy promítají do jednání ve střední Evropě. Ta záměna střední Evropa a Česko je zhruba stejná záměna jako pobaltské republiky a Estonsko, ale nemyslím si, že je to zveličování. 

Na konkrétním příkladu kritizuje RRTV Českou televizi, že byli do studia pozváni hosté zastupující výhradně jen příznivce Hillary Clintonové, a to v poměru 4:0. Ovlivnila tím ČT diváky v pohledu na dva hlavní prezidentské kandidáty?

Tady je trošku problém. To je ta nešťastná vyváženost, se kterou všichni zápasíme. Pochopitelně, že pozvat si do nějakého časového úseku čtyři respondenty, kteří mají v podstatě stejné zaměření, není příliš profesionální výkon. Vyznění té části pořadu, ve které vystupovali, tím bylo nepochybně ovlivněno. Na druhou stranu není pravda, že by Česká televize úplně ignorovala i odpůrce či kritiky Hillary Clintonové – pokud si vzpomínám, byl tam Roman Joch, který měl tendenci vystupovat kriticky k Trumpově soupeřce. Verdikt o nevyváženém poměru 4:0 vytváří nepříjemný precedens, a to ve dvou věcech. Za prvé sugeruje představu, že vyváženost je měřitelná nějakým formálním kritériem, například počtem aktérů. To je nesmysl: umím si přestavit přítomnost stejného počtu příznivců obou kandidátů, přičemž otázkami, záběry nebo způsobem představení je možné jedny zvýhodnit, druhé znemožnit. A za druhé verdikt vytváří představu, že vyváženost může a musí být dodržena v každém okamžiku vysílání. To nevím, jestli opravdu chceme, navíc je to nemožné.

Rada také popsala situace, k nimž v tomto pořadu opakovaně došlo a v nichž nebyla respektována zásada, že názory nebo hodnotící komentáře musí být odděleny od informací zpravodajského charakteru. Uvedla příklady toho, jak Česká televize neustále spojovala možné vítězství Trumpa s pocitem nebezpečí a interpretovala ho jako negativní jev, a to i za použití emočně zabarvených výrazů odkazujících na živelné pohromy – červená barva značící státy hlasující pro Trumpa je nazývána „tsunami“, nebo že mnoho Američanů na sociálních sítích sděluje, že pokud se prezidentem stane Trump, z USA emigrují. O jak významná pochybení ČT šlo v těchto případech?

Tady jsme u jádra věci. V nejmenším nepochybuji o tom, že celkové naladění aktuální publicistiky a zpravodajství České televize vyznívalo příznivěji pro Hillary Clintonovou. Nepochybně se stavělo rezervovaně až odmítavě k Trumpovi. Ale něco takového se nedá prokázat na jednotlivinách, jako je záměna Estonska za pobaltské republiky. Problém je v tom, že „předpojatost“ vycítíme, ale velmi obtížně se prokazuje. Stanovisko Rady se nejvíc blíží pojmenování té předpojatosti právě v tomto čtvrtém bodu. Slovo tsunami, důraz na to, že někteří chtějí emigrovat, jsou všechno věci, kde se najednou v drobném výběru zpráv, které jsou akcentované, předpojatost dá ukázat.

Co byste řekl k dalším vyjmenovaným výtkám vůči České televize za věty typu „Američané se postupně smiřují s tím, že budou jako nového prezidenta mít „Donalda Trumpa“ nebo „Outsideři uspěli“, jaké během pořadu zazněly?

Fakt je, že tyhle formulace, odborně se jim říká implicitní hodnocení, kdy volíte takové zprávy a ještě je formulujete takovými slovy, že je jasné, z jaké perspektivy to vnímáte, tak to se evidentně ve zpravodajství opakovaně objevuje.

A vyčetl byste České televizi stejně jako RRTV, že nebyla respektována zásada, kdy názory nebo hodnotící komentáře musí být odděleny od informací zpravodajského charakteru?

Nejsem v pozici, abych České televizi něco vyčítal, pouze konstatuji, že to tak je. Osobně si myslím, že Česká televize názorovou složku zpravodajství přehání: pokud člověk zprávy ČT pravidelně sleduje, dobře ví, koho má a koho nemá ráda. Ale na druhou stranu vím, že se to nedá pojmenovat tak jednoduše, jak to udělala Rada. A taky vím, že názorová složka zpravodajství se dá potlačovat, ale nedá se zcela potlačit. Teze o oddělení zprávy od komentáře je vznešená, ale v jistém smyslu nereálná.

K informaci médií o této kritice Rady vůči České televizi napsal europoslanec ODS Jan Zahradil na sociálních sítích: „Konečně to někdo řekl, a nejde zdaleka jen o Trumpa. Oni totiž nereportují, oni vychovávají. A pak se diví, když lidi radši chodí na různé servery, protože jim televizní výchova už leze z uší.“ Dá se s jeho vyjádřením souhlasit a to už ta neobjektivita ČT tak bila do očí, že musela konečně reagovat i RRTV?

Nesouhlasím s panem Zahradilem, že televize svým zpravodajstvím vychovává. Výchova je systematická činnost se zřetelným společenským cílem, a to myslím, že tady nenastává. Tady, obávám se, nastala jiná věc. Zpravodajství České televize prodělává určité chřadnutí profesionality. Přibývá novinářů, kteří si přestávají dávat pozor na to, že jejich názory pokud možno nesmějí probleskávat jejich zpravodajskými výstupy. Jenže doba přeje názorům a emocím, ne faktům. Proto si novináři České televize připadají, že jsou v postavení, v němž se nemusí do té míry kontrolovat. 

Naopak novinář MF Dnes Luboš Palata se veřejnoprávní televize zastal, nazval ji poslední barikádou a tvrdí, že by se europoslanec neměl radovat, když na ni někdo vystřelí z přemalovaného rusounského tanku. Navíc je podle něj celé „hodnocení´ ulítlé a plné lží a polopravd“. Dá se ČT považovat za barikádu proti něčemu, zřejmě myšleno dezinformacím, a je ta zpráva RRTV plná lží a polopravd?

Opravdu to trošku působí tak, že kdokoli řekne něco kritického vůči České televizi, je hned nálepkován. Ale přiznám se, to vyjádření jsem moc nepochopil. Nevím, čeho je ČT poslední barikádou. To stanovisko Rady – nejde o žádnou analýzu, to zdůrazňuji – je možná trochu „ulítlé“, ale rozhodně není „plné lží a polopravd“. Jeho problém je v tom, že není podložené žádnou ověřitelnou metodou, abychom mohli zjistit, jak k těm závěrům došli. Tam není ani řečeno, co považují skutečně za vyváženost. „Vyváženost se dá definovat více způsoby. Někteří autoři hájí myšlenku, že vyváženost rovná se rovnost – to je to omleté „sedm minut pro Židy, sedm minut pro Hitlera“. Někteří říkají, že vyváženost je aktivní vyvažování hlasů, které jinak mají málo prostoru. Vládní strany mají už ze své funkce dost prostoru v médiích, tak vyváženost je podle nich to, že média pouštějí ke slovu více opozici. I to se bere jako vyváženost. Podle dalších je vyváženost kopírování postojů společnosti, tedy například výsledků výzkumu veřejného mínění. V tomto pojetí je vyvážené dávat hlas proporčně těm, koho preferují podle výzkumu lidé ve společnosti. Ale to jsou všechno možné způsoby, jak „vyváženost“ vyložit. Rada se ale nevyjádřila k tomu, co vyvážeností rozumí.

Myslíte si, že tato zpráva RRTV o závažných chybách České televize ještě více zčeří ty diskuse odstartované vznikem Centra proti terorismu a hybridním hrozbám v rámci ministerstva vnitra, které má ambici uvádět na pravou míru výstupy médií a de facto určovat, co je a co není pravda?

V loňském roce se kdekdo, ostatně i vy v Parlamentních listech, vyjadřoval k faktu, že slovník Oxford Dictionary označil slovo „post-pravda“ slovem roku 2016. V post-pravdové či post-faktické společnosti záleží víc na postojích a emocích – a to se promítá i do žurnalistiky. Při hodnocení výstupů ČT zapomínáme, že toto médium neoperuje ve vzduchoprázdnu a je tímto trendem také zasaženo. I tam – asi převážně bezděky, spontánně – sázejí na prezentaci postojů a názorů, na emoce. Určitý rozpor vidím v nás, uživatelích: na jednu stranu chápeme, že žijeme v době post-faktické, že existuje stav post-pravdy, ale když si na něj sáhneme prakticky, jsme z toho vyděšení. A to si myslím – přes řadu kritických výhrad, které mám – že ČT je v tomto ohledu ještě docela umírněná a její zprávy se přece jen jistou mírou fakticity vyznačují. Objektivní zpravodajství, vyváženost, neutralita, fakticita, to jsou parametry z doby, která ještě věřila na pravdu a nepravdu. Jestli žijeme v post-pravdě, má smysl se zabývat otázkou, nakolik je reálné se těchto parametrů držet a jaké důsledky to pro nás případně má, pokud to reálné není.