V rozhovoru pro týdeník Ekonom jste uvedl: „Po roce 2035 na 10–15 let vzroste napětí mezi počtem ekonomicky aktivních a seniorů.“ Co jste měl konkrétně na mysli tím napětím?

V tomto období už bude v důchodovém věku početná generace tzv. Husákových dětí, zatímco do počtu ekonomicky aktivních se naopak promítne výrazný pokles porodnosti po roce 1989.

Zároveň jste zmínil v souvislosti s demografickým vývojem, že nemá smysl spoléhat na imigranty. Můžete to popsat?

Výpadek porodnosti promítající se po letech do nižšího počtu ekonomicky aktivních lze teoreticky nahradit pracovní silou ze zahraničí. To by ale musely být desetitisíce osob ročně. To není ani reálné, ani žádoucí. Rozhlédněte se kolem sebe po Evropě.

Cílem Odborné komise pro důchodovou reformu je navrhnout takové úpravy důchodového systému, které by zajistily důstojný  život důchodcům a posílily princip zásluhovosti. V současné době, na čem konkrétně pracujete?

Těch témat je více… Takže jen stručně. První pracovní tým vedený Vítem Samkem v současné době promýšlí způsoby zatraktivnění III. pilíře pro účastníky obecně a pro zaměstnavatele zvláště. Druhý tým, který vede Tomáš Kučera, se zabývá způsoby valorizace důchodů v I. pilíři a možnostmi diferenciace důchodových nároků podle náročnosti vykonávaných povolání. Třetí tým vedený Otakarem Hamplem uvažuje o zohlednění péče o děti a o zdravotně postižené závislé členy rodiny v důchodovém systému. Diskutujeme i obecnější otázky celkové architektury českého důchodového systému a jeho budoucí podoby.

Zájemce o podrobnější informace odkazuji na naši bohatou a neustále aktualizovanou webovou stránku www.duchodova-komise.cz.

Podle organizace Oxfam bude v roce 2016 několik nejbohatších jedinců světa, kteří představují přibližně jedno procento celkové populace na Zemi, vlastnit větší majetek než zbývajících 99 procent obyvatel planety. Jak jsme se dostali do bodu, kdy 1 procento obyvatel diktuje požadavky zbylým 99 procentům? Co když se situace zbylým 99 procentům přestane líbit….

Jako sociolog mohu říci jediné: povede to k růstu sociálního napětí, k politické nestabilitě, k lokálním i globálním hospodářským krizím.

Lidé by si měli samozřejmě spořit na penzi. Pravdou ovšem je, že se setkávám velmi často se situací, kdy by si člověk rád spořil, pokud by nějaké peníze na spoření měl. Spousta rodin skutečně žije od výplaty k výplatě a to ještě v tom lepším případě… Bude takových lidí přibývat?

To bude hodně záviset na vývoji světové i české ekonomiky, ale také na budoucí podobě českého daňového systému. Jeho současná podoba jen posiluje již zmíněný globální trend dalšího bohatnutí bohatých a dalšího chudnutí chudých. Například minimální daní z nemovitostí a dědickou daní a prakticky rovnou daní z příjmů.

Jak je to u nás s mírou chudoby? A jaké jsou prognózy?

Do omrzení opakovaná prohlášení, že Česko má nejnižší míru chudoby v Evropě, mne vždy iritovala. Ukazatel, který bývá v této argumentaci používán, totiž podíl osob s příjmem pod 60 % mediánového příjmu, byl vyvinut k měření něčeho úplně jiného, totiž efektivnosti přerozdělování prostřednictvím sociálního státu. Ano, zde se máme ve srovnání s jinými evropskými zeměmi stále čím chlubit. Ale chudoba je komplexní jev, kde si s jedním ukazatelem prostě nevystačíme: máme ukazatele absolutní chudoby, relativní chudoby, indikátory objektivní i subjektivní  …

Obecně lze říci, že v evropském srovnání se nalézáme někde uprostřed mezi Západní a Východní Evropou. Naše polistopadová ambice „dohnat“ Západ se nenaplnila, patříme a ještě dlouho budeme patřit k zemím, kde budou platy i důchody výrazně nižší než v Německu či Rakousku, stejně tak jako podíl lidí a rodin, které budou žít z ruky do úst...

Jaká je Vaše představa o řešení problematiky chudoby a nezaměstnanosti v České republice?

To by si vyžádalo mnohem větší důraz na hledání a řešení problémů strategické povahy. A to je chronický deficit české veřejné politiky a správy. Strategií na papíře máme stovky, ale skutečného tahu na řešení dlouhodobých problémů a dosahování perspektivních cílů je jak šafránu. Situace si vyžaduje ucelenou strategii hospodářské politiky, podporu zaměstnanosti opřenou o důsledně prosazované priority v oblasti vzdělávacího systému, návrat k univerzálním dětským přídavkům, reformu daňové soustavy, zpřehlednění právního systému…

Postupuje tato vláda správným směrem?

Učinila určitě první správný krok. A tím je opětné zprovozňování státu. Bez fungujícího státu se společnost nutně propadá do propasti klientelismu, korupce, skepse, beznaděje.

Myslíte si, že vláda premiéra Bohuslava Sobotky bude ochotná investovat více peněz do sociálních služeb a zdravotnictví? 

Vláda tuto ambici má, a to včetně toho, aby veřejné prostředky, kterých samozřejmě nebude nikdy dost, byly využívány lépe než dosud. Bojovat ale se všemi příživníčky na veřejných financích a zlikvidovat všechny pasti, které zde nastražily předchozí vlády, není a nebude jednoduché. Český sociální stát není rozhazovačný. Je naopak velmi úsporný, někdy až asociálně.

Kde vidíte největší problém při poskytování sociálních služeb v České republice?

Právě tato oblast patří u nás bohužel k těm nejzanedbanějším. Kapacit v terénních, ambulantních i pobytových službách se chronicky nedostává. Reformy nebývají dotaženy do konce, zavedená opatření (například inspekce sociálních služeb) se často míjejí svým cílem a komplikují život pracovníkům i klientům. Platové podmínky pracovníků sociálních služeb jsou žalostné. Jen si to vezměte: průměrný hrubý příjem sociálních pracovníků v péči o zdravotně postižené (16 349.- Kč), o seniory (20 624.- Kč) či v azylových domech a jiných zařízeních (19 936.- Kč) srovnejte s průměrným hrubým příjmem finančních a investičních poradců a příbuzných specialistů (68 328,- Kč) – údaje za první pololetí loňského roku. Lidé, kteří pečují o zdravotně postižené, dostávají  čtvrtinový plat ve srovnání s těmi, kteří se starají o peníze…