Ve svých vystoupeních jste za jeden z velkých problémů hospodářských potíží ve světě uvedl, že příliš úzká skupina lidí vlastní obrovský díl majetku – sedm procent lidí 90 procent světového majetku – a že je nepřijatelné, aby se vytvářela taková obrovská majetková nerovnost. I kdyby to bylo nepřijatelné pro významnou část z těch 93 procent lidstva, existuje vůbec způsob, jak by bylo možné tuto skutečnost změnit?

Jsou dvě možnosti. Jednu z nich načrtl americký investor Warren Buffett, když konstatoval, že se klidně vzdá 90 procent majetku ve prospěch ostatních lidí, aby se změnila majetková nerovnost, protože pak mu deset procent zůstane. Druhou možností je opravdu to, že to vyhrotí tu situaci tak, že když ta většina už nebude mít co ztratit, tak hrozí skutečně vlna sociálních nepokojů se všemi důsledky, které z toho vyplývají.

Copak se dá předpokládat, že by se bohatí dobrovolně vzdávali části svého majetku?

I když se to nezdá pravděpodobné, tak paradoxně například i v Německu vznikla iniciativa na dobrovolné dodanění vyšších majetkových vrstev. A dnes se to týká už desítek tisíc lidí, kteří si dobrovolně zvýšili daně z majetku nad 225 tisíc euro, takže tam už jde o menší skupinu. Ale závisí to na charakteru společnosti. V některých zemích, jako jsou ty skandinávské nebo Německo, to umím pochopit. V jiných zemích jako v Itálii, Řecku nebo Španělsku to bude asi problém.

Jak by na takovou výzvu reagovali velcí boháči v Česku nebo na Slovensku?

Vybavuji si průzkum mezi českými podnikateli, v němž se jich ptali, zda by byli ochotni obětovat alespoň jednu českou korunu ve prospěch chudých. No a většina podnikatelů odpověděla, že nedá ani jednu korunu ve prospěch řešení majetkových nerovností. Majetek je jejich a tečka.   

Opakovaně poukazujete na zhoršující se situaci zaměstnanců i vinou nových opatření typu tzv. kontraktu s nulovou hodinovou výměrou nebo kontraktu s flexibilními pracovními normami. Nehrozí, že se tento způsob zacházení se zaměstnanci může stát postupem času standardem a nehraničí to téměř s novodobým otrokářstvím i ve světle výroků o tom, že by lidé měli pracovat i zadarmo, aby neztratili pracovní návyky?

Bohužel mám pocit, že se to standardem stane, protože Evropská unie zvolila strategii, v níž chce konkurovat například asijským zemím snížením výdajů na cenu práce. A tady jsou jen dvě možnosti. Buď snížíte odvody, nebo snížíte mzdy. Pak je ještě třetí možnost, o které třeba němečtí průmyslníci nehovořili, a to zavedení těchto flexibilních kontraktů. Zatím to vypadá tak, že se Evropská unie těm tvrdým flexibilním kontraktům postaví, čemuž nasvědčuje například směrnice na ochranu agenturních pracovníků a podobně. Na druhé straně je velmi reálný předpoklad, že bude preferovat strategii „nezmenšíme mzdy, ale snížíme odvody do pojistných systémů, však se později uvidí“. To ale znamená snížení odvodů na penzijní, zdravotní a nemocenské pojištění.

Neustálý pokrok s sebou přináší dramatický pokles kvalifikovaných pracovních míst, která jsou nahrazována méně kvalifikovanými. Je to zákonitý proces, nebo i nějak řízený vývoj směřující k tomu, že méně kvalifikovaní lidé mohou být snáze ovladatelní?

Určitě ano, protože s tím souvisí proces, který někteří nazývají digitální zhloupnutí. To znamená, že vytváříme situaci, v níž média formují žádoucí vzory, žádoucí chování, sociální sítě umožňují ventilovat svoje – nazvěme to – „různé úrovně zájmů“, ale vcelku si s vámi dělají stále víc a víc. Bohužel se tento proces vzhledem k pokračujícímu rozvoji kontrolované společnosti stále urychluje. Ostatně je dobře známé, že lidé nechtějí přemýšlet. A když jim chybí potřebné myšlení a uvažování, tak jsou plně manipulovatelní.

Už někdy od 70. let se strašilo nedostatkem ropy, v poslední době se mluví o hrozbě nedostatku vody a potravin pro lidstvo. Jak ve srovnání s tím vnímáte hrozbu nedostatku práce jako důsledek technologického rozvoje v mnoha odvětvích?

Bez vody nepřežijete, to je dobře známé. I proto se bude v srpnu konat summit Modrá revoluce. Stejně tak ale, když člověk ztratí pocit smysluplnosti svého života, ztratí pocit, že ho někdo potřebuje, tak se mnohokrát stane, že i když dostane nějaký finanční obolus, tak ho ztráta smysluplnosti může devastovat, a to nejdřív psychicky a potom i fyzicky. Nejlépe je to vidět na příkladu starších lidí. Pokud má starý člověk alespoň nějakou možnost péče o vnoučata, pracovního naplnění, věnuje se koníčkům a podobně, tak se ani zdravotní problémy tak rychle nedostavují. Ale pokud má pocit úplné zbytečnosti a čekání na konec života, tak ty zdravotní problémy postupují velmi rychle. No a mám obavu, že tato analogie bude platit i pro další vývoj.

Co se s lidmi bez práce, kteří nebudou „mít co do pusy“ nebo se budou cítit nepotřební, stane? Nehrozí řešení, o kterém před 200 lety psal britský ekonom Thomas Malthus, tedy o nevyhnutelnosti válek, které dramaticky sníží počet obyvatel a umožní další fungování systému do doby, než znovu nastane krize?

Mám obavu, že Malthus měl pravdu, ostatně vezměte do úvahy jen to, jak se teď zbrojí. Zbrojí se tak jako ve vrcholných časech studené války. Za druhé vezměte si tu sérii geopolitických konfliktů, které vznikají na Blízkém východě, Dálném východě a tak dále. A za třetí zatím stále vždy sáhlo lidstvo v případě zásadní společenské krize k nepochybně vhodnému způsobu řešení válečným konfliktem. A ten zase vyrovnává demografický potenciál. Tak mám obavu, bohužel, že hromadění zásadních problémů může být řešeno tímto způsobem.