V úvodu své druhé knihy píšete, že Vás po úmrtí prvního polistopadového prezidenta přepadla prázdnota. S Václavem Havlem skutečně odešla část polistopadové historie. Nejsou však on a vlastně všichni polistopadoví politici do velké míry zodpovědní za to, že v České republice nedošlo ke skutečnému vyrovnání se s komunismem? Když si člověk přečte Vaše dvě knihy zabývající se zločiny komunismu, začne litovat, že u nás nedošlo k žádnému „norimberskému procesu“....

V kontextu dnešního uvažování se samozřejmě taková odpověď nabízí. Tu a tam jsem zaslechla i názor, že listopadové události byly předem naplánovány. Logickým vyústěním tohoto velmi zjednodušeného vidění je pak hledání viníků a nejlépe mezi těmi, kteří se již nemohou veřejné diskuse zúčastnit. Tento způsob chápání „předání moci“ z konce osmdesátých let však nesdílím, i když mě velmi mrzí, že zákulisí klíčových událostí zůstává nevyjasněno. Obávám se totiž, že to vede k zastírání podstaty mnohem vážnějšího problému. A tím mám na mysli určitý nezájem vůči tomu, co se tu dělo před listopadem 1989, ale třeba i apatii k netransparentnímu dění v Ústavu pro studium totalitních režimů a určitě bych mohla pokračovat.

Seriál ParlamentníchListů.cz k příležitosti výročí úmrtí Václava Havla: Odkaz zesnulého prezidenta a jeho význam pro dnešek hodnotili například i Daniel Kroupa ,Karel Hvížďala, Jefim Fištejn, Jaroslav Doubrava či Miloslav Ransdorf

Na druhou stranu, možná ani tehdejší poptávka po zákazu KSČ či po nějakých očistných procesech prostě nebyla...

Ano, přiznejme my všichni, kteří jsme se účastnili tehdejších protestních demonstrací, kolik z nás volalo například po zrušení Komunistické strany Československa. Velmi dobře si pamatuji, že poptávka nezněla v tomto znění. Byli jsme šťastní a vděční, že Michail Gorbačov dokázal udržet sovětské tanky na uzdě a že právě vybalované těžké zbraně v našich kasárnách zůstaly nepoužité. A pak? Nemohu se zbavit dojmu, že pak jsme se starali více o jiné záležitosti. Není divu, po čtyřech desetiletích jsme konečně směli cestovat, podnikat a říkat, co si myslíme. To ostatní jsme doufali, že už za nás za všechny někdo udělá…

Při sbírání historických pramenů jste hovořila s mnoha bývalými politickými vězni. Nedivil bych se, kdyby byli vzhledem k výše zmíněnému poněkud zahořklí...

To určitě jsou a nejen bývalí političtí vězni. Myslím, že mnozí z nás jsme brali za samozřejmost, že jediný skutečný viník, tj. Komunistická strana Československa vyloží ďábelské karty na stůl a sama jako „šéfka“ Státní bezpečnosti poví, proč politickostranická policie musela na objednávku své zřizovatelky provádět tolik zločinů proti lidskosti. Snad jsme si i naivně mysleli, že se představitelé KSČ omluví alespoň takovým způsobem, že již nikdy nebude možno zpochybňovat, či vést dnes bohužel stále častější diskuse, zda minulý režim byl totalitní a zločinný či nikoliv. Nic z toho se ovšem nestalo, i když si myslím, že by to možná alespoň k částečnému vyrovnání se s komunistickou minulostí přispělo.

Ale nezapomeňme ani na hospodářskou korupci minulého režimu, kterou už vůbec nikdo neřešil a která se nám léta vrací jako bumerang. Byli jsme jednou velkou výkladní skříní komunismu. Kdybychom se chtěli rozumně vyrovnat se všemi, kdo tyto jednotlivé výlohy ať už dobrovolně nebo nedobrovolně aranžovali, myslím, že celá hospodářská soustava by se zhroutila. Nejsem si jistá, kdo byl tehdy ochoten toto riziko podstoupit. I když někdy si sama sobě kladu otázku, zda jsme to neměli přeci jen zkusit risknout – vzápětí se však ptám, v čem by si korupce libovala lépe.

Jak by se podle Vašeho názoru na nepotrestané zločiny komunismu dnes díval konkrétně Váš dědeček Ota Tulačka (1913–1991), který strávil v komunistických kriminálech celých čtrnáct let?

To je velmi těžká otázka. Jednak dědeček nebyl ani trochu mstivý a jednak si liboval ve velmi specifickém ironickém humoru. Těch zločinů a zla bylo spácháno tolik… Určitě by souhlasil, aby hlavní viníci byli odhaleni a byla vyvozena konkrétní odpovědnost v konkrétních případech. To je bez debat, jenže kde není vůle, není ani cesta. Tak, jak jsem ho však znala, si troufám myslet, že mnohem více by byl zklamán z úplně něčeho jiného a sice, proč dnes tolik i mladých lidí volí stranu, jejímž strategickým cílem je znovuvybudovat socialismus.

Tak se totalitnímu režimu u nás slušně říkalo a političtí vězni byli posíláni na „rekreaci“ – tak tomu zase říkal dědeček. Dnešní vývoj, tj. že se KSČM může pomocí spolupráce s jinými stranami čím dál snadněji dostat opět do vlády, by asi nedokázal pochopit. Ale to není jen vina politiků. Politická reprezentace vychází z nás a je naším obrazem. Jací jsme my, takoví jsou většinou naši politici. Ostatně jsme to zase my, kdo je volíme. Asi to bude znít ošklivě, ale rozpolcenost naší společnosti a značná absence samostatného myšlení byla jednou z hlavních příčin červenání politické scény již brzy po válce. Dnešní situace se mi bohužel zdá v mnohém obdobná.

Mnoho lidí dnes tvrdí, že padesátá léta jsou minulostí a měli bychom se raději dívat dopředu. Podle mého názoru to však obvykle říkají ti, jejichž rodiny snad kromě zákazu vycestovat na Západ, nebyly nijak postiženy. Vy coby vnučka politického vězně budete mít nejspíš jiný názor...

To v každém případě, ale abych měla tento názor, nemusím být ani zdaleka vnučkou politického vězně. Z každé vypuknuté katastrofy se přeci můžeme poučit jen tehdy, pokud se snažíme zjistit a pochopit příčiny jejího vzniku. Tou katastrofou může být třeba nemoc. Budeme-li řešit pouze následky, těžko se příště dokážeme vyvarovat stejným potížím. Dojde-li k rozchodu manželů, měli by se oba pokusit zpětně hledat chyby i u sebe. Zkrachuje-li mi firma, také přeci přemýšlím proč – tedy alespoň pokud chci být příště úspěšná. Nejsme-li ochotni dívat se do zrcadla minulosti, hledat a snažit se rozumět všemu, co vedlo k zakořenění sovětské ideologie v naší společnosti, pak asi stěží dokážeme pochopit sami sebe, jakou cestou chceme jít a co všechno bychom pro šťastnou budoucnost našich dětí měli být ochotni obětovat. Na příkladu Ukrajiny vidíme, že jen zachovat si celistvost státu a státní suverenitu ani v dnešní době v Evropě není vůbec samozřejmostí.

Silných momentů je v knize Tři muži proti totalitě spoustu. Nejvíce mi v paměti utkvěl dopis na rozloučenou popraveného Jaromíra Nechanského, který adresoval svému otci. Obsah dopisu napovídá tomu, že jej píše člověk vyrovnaný se svým osudem. Přesto člověka mrazí, když píše účastník protinacistického odboje, a teď cituji: „Kdybych takto umíral za poslední války v důsledku své tehdejší činnosti, nebylo by to tak bolestné jako nyní, když Čech Čecha odsuzuje k nejtěžšímu trestu...“

Přesně tak to bylo. Přitom se dnes někteří pohoršují nad tím, že komunistický režim je srovnáván s nacismem. Jenže komunistická totalita byla mnohem horší právě v tom, že bezpráví a zločiny byly bezdůvodně páchány na vlastním obyvatelstvu. Navíc je vše dnes tolik zlehčováno. Tím mám kupříkladu na mysli, že protinacistický odboj byl vždy velmi považován, zatímco účastníci třetího, protikomunistického odboje jsou stále ještě i částí odborné veřejnosti označováni za dobrodruhy. Ostatně o existenci či neexistenci protikomunistického odboje se i v odborných kruzích čtvrt století po pádu Husákova režimu stále ještě vedou velmi živé debaty! Oba totalitní režimy využívaly oblíbené zákeřné zbraně.

Propaganda ruku v ruce s nastolením všudypřítomné atmosféry strachu dokázala totálně měnit myšlení i svědomí národa. Kdo se jen slovem ohradil proti jediné vládnoucí politické straně a jejímu sovětskému spojenci, byl velezrádcem, nepřítelem státu, zločincem, vyvrhelem, reakcionářem… A nezapomeňme, že proto, aby obyčejný pracovitý člověk byl označen např. za kulaka s „cejchem nepřítele“, stačilo, že měl prostě jen své vlastní hospodářství, které ho dokázalo uživit.

To, že tak krátce po krvavé světové válce odsuzovali Vašové, Vieskové a další katani své spoluobčany k trestu smrti či doživotnímu žaláři, je skutečně depresivní. V knize však píšete i o tom, jak se navzájem zrazovali a házeli si klacky pod nohy i rodinní příslušníci. Např. finanční podporu od jedné z Vašich příbuzných v USA určenou opuštěné rodině Vašeho vězněného dědečka si jeho bratr nechával pro sebe. Spolupracovníka Vašeho dědečka, bývalého pilota RAF Josefa Hýblera, zase údajně zradil jeho vlastní bratr...

Kdyby moje teta Anna Váchalová, která ještě žije v Prapořištích, nedala babičce peníze na cestu, nemohla by ani s třemi dětmi jet navštívit jejich tatínka do leopoldovské věznice na Slovensko. Za dobu čtrnácti let a šesti měsíců ho mohli vidět jen na několik málo minut. Majora Josefa Hýblera, účastníka bitvy o Británii, se bratr Jan dokázal dokonce veřejně zříct na tzv. schůzi občanského výboru. Pro jistotu se zřekl rovnou i své sestry Miloslavy!