Od začátku května realizujete nový projekt, usilující o rovnost žen migrantek v naší republice. Jde o podporu v rodině i v přístupu ke zdravotní péči. Jak si představujete prosazení tohoto genderového hlediska s přihlédnutím ke zkušenostem z Norska?

Projekt Organizace pro pomoc uprchlíkům s názvem Rovné příležitosti žen migrantek podpořený z takzvaných Norských fondů vychází z jednoduché premisy, že stát má právo si vybírat ekonomické migranty za prací, studiem, podnikání a tak dále, ale pokud již někoho přijme, je v zájmu všech, aby jeho postavení v České republice bylo rovné nebo velmi podobné právům českých občanů, tedy bez diskriminace a vykořisťování. V opačném případě dochází k dumpingu na trhu práce, k vykořisťování na hranici trestního práva, nerovné soutěži zvýhodňující firmy se zahraničními pracovníky pracujícími neoficiálně nebo třeba k enormním ziskům komerčních zdravotních pojišťoven z povinného pojištění cizinců. Proto se zaměřujeme především na ženy migrantky z Ukrajiny, u nichž je ta nerovnost, diskriminace a vykořisťování velmi viditelná v tom, že de facto nemohou právě kvůli nefunkčnímu komerčnímu pojištění založit rodinu, jakákoli neběžná nemoc je ve výluce z pojistného krytí, nemohou onemocnět, protože hned přichází o práci. Často nechávají děti na Ukrajině, vidí je třeba jen dvakrát ročně. A přitom v té části legální migrace osobně považuji Ukrajince za migranty, o které bychom měli velmi stát, jsou nám jazykově a kulturně velmi blízcí, navíc mají často dobré vzdělání a nehrozí u nich vážné problémy s integrací, které občas vidíme na západě s nízko-vzdělanými imigranty ze vzdálenějších zemí světa. Vzhledem k demografickému vývoji - bez migrace do ČR mínus dva miliony obyvatel v roce 2050, v Německu mínus 20 miliónů v roce 2050, v Estonsku mínus 47 procent v roce 2050 - se musíme s migrací smířit a využít ji ku prospěchu všech, tedy i naší společnosti a firem, migrantů samotných i jejich zemí původu, kdy se například nezřídka stává, že arménský, irácký nebo kurdský podnikatel se stává můstkem pro české firmy, které usilují o prosazení se na rozvíjejících se trzích v jejich zemích původu.

Pojďme se opět věnovat uprchlíkům. Hodně se hovoří o bezpečnostním riziku. Není horší třeba zdravotní, a to bezprostředně po přijetí, nebo dlouhodoběji při péči o zdravotní následky nebo tropické nemoci? Máme se toho obávat?

V českém azylovém systému se zdravotních rizik od nově příchozích bát určitě nemusíme. Všichni prochází karanténou v uzavřených táborech v Zastávce u Brna a na letišti v Praze, kde jsou podrobně vyšetřeni na řadu nemocí. V případě, že takové vyšetření odhalí závažnou nemoc, jsou uprchlíci přímo z karantény umístěni do specializovaných léčeben, ale takových případů je ročně velmi málo, občas se objeví žloutenka.

Někdo hovoří o tom, že uprchlíci zatíží náš sociální systém, především naši starší občané na to doplatí....

K zatížení sociálního systému bych uvedl, že právě současný systém je velmi problematický, protože všem uprchlíkům plošně zakazuje první rok azylového řízení pracovat. Tím pádem může vzniknout a v praxi vzniká závislost těch lidí na "všeobjímajícím" a drahém systému táborové "péče" ministerstva vnitra, ze které nebývá snadné se vymanit. V Německu například platí tento zákaz pouze tři měsíce a najdou-li si uprchlíci práci, z níž se odvádí sociální pojištění, mohou zůstat pět let bez ohledu na výsledek azylového řízení. Platí přitom, že většina uprchlíků jsou lidé vzdělanější a majetnější, protože jinak by si vůbec cestu do Evropské unie nemohli finančně dovolit. Takže propad do sociálních sítí bývá spíše u držitelů takzvaných humanitárních azylů, což jsou lidé postižení nebo vážně nemocní. Ale obecně lze říci, že utíkají lidé vzdělanější, majetnější a mladší, kteří nechtějí živořit kdekoli s nějakým životním minimem. A nelze čekat, že bychom se dostali k ročním počtům běženců převyšujících několik málo tisíc, což není pro sociální systémy žádná fatální hrozba, a navíc, jak jsem řekl, velká většina z nich chce pracovat a začlenit se.