Pane poslanče, v letních měsících roku 2015 si připomínáme dvacet let od finální fáze války v bývalé Jugoslávii. Připomínaly se události ve Srebrenici, teď na začátku srpna zase operace „Bouře“ , která definitivně zvrátila poměr sil v Chorvatsku. Jak s odstupem dvaceti let na tyto události vzpomínáte?

Jak „Srebrenica“, tak operace Bouře/Oluja jsou dva největší zločiny od II. světové války, které se v Evropě odehrály. Smutným faktem zůstává, že skuteční viníci a zločinci, kteří mají na svědomí životy nevinných lidí, ať bosenských muslimů či Srbů, Chorvatů a ostatních národů, jsou dodnes nepotrestáni a dodnes nebyla veřejně odhalena skutečná podstata rozbití tehdejší Jugoslávie. Secese Jugoslávie v 90. letech, která vyvrcholila v roce 2008 jednostranným vyhlášením samostatnosti tzv. Kosova, je sama o sobě nikoli náhodou, ale promyšleným zločinem. První obětí tohoto zločinu je pravda. Pravda je v těchto konfliktech něco, co je pro režiséry a scenáristy občanských válek nepřítel číslo jedna, a je tedy první obětí. Pak následují tisíce nevinných lidí. Propagandisticky s velkou pompou, avšak bez relevantních důkazů jsou jednostranně prohlášeni za zločince ti, kteří se paradoxně snažili konfliktu zabránit a postupovali v souladu s platnými ústavními normami. Je vytvořen tzv. Mezinárodní  trestní tribunál v Haagu, který, jak jsme svědky, dlouhé roky držel ve vězení Slobodana Miloševiće, který byl s velkou pompou označován za agresora a tzv. Hitlera Balkánu.

Skutečností však zůstává, že mu nikdy nebyly zásadní zločiny prokázány, a umírá za nevyjasněných okolností v haagském vězení. Stejně tak jsme svědky monstrprocesu s generálem Mladićem, který je již několik let vězněn. Ani jemu haagský tribunál dosud neprokázal zásadní vinu, ovšem generál je po těžkých mozkových příhodách lidsky zlomen v haagském vězení a zdá se, že tribunál čeká na jeho smrt. Vypadá to, jako by k prokázání zásadní viny v konfliktech při rozpadu Jugoslávie postačovalo, že danému obžalovanému se prokáže s jistotou jediný fakt – je Srb, tudíž je vinen. O Tudjmanech, Izetbekovićích a jejich generálech, o Haradinajích, o Tačim a dalších se veřejně v souvislosti se zločiny nehovoří. To jsou pocity, které vyvolávají křivdu, to jsou pocity, které nepřispívají ke stabilizaci Balkánu, ba naopak, Balkán je stále zdrojem ohromného napětí.

K tomu přispívají i propagandistické akce po 20 letech k výročí Srebrenice, zločinu, na jehož straně jsou tisíce bosenskomuslimských obětí, ale i tisíce obětí srbského národa. K tomu přispívá i okázalá oslava operace Bouře/Oluja, kdy stát a člen EU veřejně oslavuje genocidní vyhnání 150 tisíců Srbů žijících mnohdy po staletí na území krajiny. K tomu přispívá i shovívavé mlčení mravokárců ze světa a EU. Pokrytectví a dvojí metr jsou příčinami mnohých dnešních krizí tak, jak je vidíme. Ať je to krize na Ukrajině a anexe Krymu, jež je jasným důsledkem nedodržování mezinárodního práva a pokryteckým dvojím metrem a secese Jugoslávie, která vyústila bezprecedentním porušením práva – vyhlášením Kosova. Stejně tak můžeme vidět souvislosti v pokryteckém chování ve vztahu k vojenským aktům bez mandátu OSN, které destabilizovaly Irák, Libyi, Sýrii, a dnes řešíme jejich důsledek, což je imigrantská krize, kterou je Evropa zaplavena.

Existovala podle vás šance, že by se vztahy mezi zeměmi bývalé Jugoslávie mohly urovnat klidnějším způsobem, než mnohostranným ozbrojeným konfliktem?