Jak hodnotíte současné vztahy Ruska a USA? Jsou horší než byly za Sovětského svazu v době éry Michaila Gorbačova a po rozpadu SSSR za Borise Jelcina?

Přísně vzato, asi bychom neměli srovnávat vztahy USA a SSSR se vztahy USA a Ruská federace, protože v případě SSSR a Ruska se jedná o dva rozdílné státy – nejen z hlediska jejich názvu, velikosti, ale také politického zřízení. Leč ve velmocenské politice ideologie nehraje podstatnou úlohu a Rusko – chtě nechtě – se stalo dědicem SSSR i v oblasti zahraničních vztahů. Včetně toho, že zdědilo jaderné zbraně, takže i v tomto smyslu je vzájemný poměr relativně vyrovnaný a tedy srovnatelný. V čem není, to jsou vnější podmínky, kdy svět přešel od bipolárního k multipolárnímu. Za bipolárního světa byla také každá z obou velmocí představitelem rozdílné ideologie, byť v mocenských vztazích nehraje dominantní úlohu. Jaderné zbraně nemají svou ideologii. Ale dnes každá mocnost se musí ohlížet i na své vztahy k jiným mocnostem, hledat v nich své spojence či definovat konkurenty. Konečně je tu i otázka časového úseku.

Sovětské období bylo nepoměrně delší a vyvíjelo se v sinusoidě: Od americké intervence proti bolševické revoluci k americké podpoře při rozvoji sovětského průmyslu od konce dvacátých let, na níž se podílelo 40 největších amerických průmyslníků (tak vznikly takové giganty jako stalingradský a charkovský traktorový závod, a třeba zásluhou amerického podnikatele Armanda Hammera dostali sovětští školáci tužky, aby se vůbec mohli naučit psát) k válečné spolupráci. A poté, zejména v období studené války, kdy nastaly okamžiky, v nichž se málem odpočítávaly minuty od vzniku možného jaderného konfliktu (1962, 1983). Právě z této možnosti vzájemného zničení vznikaly nové vztahy, opět s okamžiky, jako v Reykjaviku v roce 1986, kdy chyběl doslova jen krůček k tomu, aby se zcela odstranila jaderná hrozba.

Je jistým paradoxem, že za amerických prezidentů konzervativně republikánského ražení (Nixon, Reagan) se tyto vztahy vyvíjely podstatně příznivěji, než za demokratů (Kennedy, Clinton). Samozřejmě tu hráli úlohu i poradci a jejich schopnost předvídat. Asi dosáhly vrcholu vzájemného sblížení za Reagana a Gorbačova a jejich schopnosti se i osobně přiblížit, pochopit jeden druhého. A také, jak bylo k tomu připravováno veřejné mínění. Jen malý detail: Před první, ženevskou schůzkou obou politiků se uskutečnil například telemost mezi Seattlem a tehdejším Leningradem, kdy prostí lidé v živém přenosu, bez jakéhokoliv scénáře, mohli mezi sebou volně diskutovat, klást si otázky a pochopit, že v podstatě mají stejné radosti i starosti, že mohou si být blízcí. Zvláštní štáb zaručoval, že hovořili opravdu normální lidé, žádní nastrčení komentátoři a agitátoři. Pořad měl na tu dobu vůbec největší sledovanost – v SSSR 180 milionů diváků, v USA 80 milionů a přinejmenším ovlivnil veřejné mínění obou zemí, že ta druhá není žádnou „říší zla“. Zmiňuji se i o tomto faktu proto, že v hodnocení vztahu obou mocností musíme rovněž přihlížet k tomu, jak nálady ve společnosti ovlivňují jednání jejich politiků.

Po rozpadu SSSR se vytvořila bezesporu nová kvalita: zmizela ideologie. A Jelcin otevřel dveře i okna americkým expertům, jejichž neznalost ruského prostředí přivedla zemi v roce 1998 k bankrotu. Chtěl-li Putin zabránit totálnímu krachu, musel zvolit mocenské prostředky. Chtěl-li však dokonce Rusko znovu vrátit na orbit světové politiky, musel tu moc ještě zesílit, zkoncentrovat. Když auto utrpí havárii, neopraví ho nějaká diskuse nad troskami, ale čin. Musí přijít opravář a spravit ho. Rusko je spravené, je znovu rovnocenným partnerem. Z americké strany by asi zase měl přijít republikánský konzervativec, aby se mohl obnovit skutečný dialog.

A jaké by mohly být za Trumpa, pokud se stane americkým prezidentem? Zdá se, že je Putinovi poměrně nakloněn...

Tím jsem odpověděl na druhou otázku: Je to jako s magnetem, protipóly se přitahují, dialog se lépe naváže, protože ta druhá strana je vypočitatelná. A to je rozhodující, rozhodně více, než zda partneři mají či nemají něco společného. USA a Rusko už z podstaty nemohou mít nikdy přátelské vztahy, jde však o to, aby byly korektní a především vypočitatelné.

Madeleine Albrightová varovala, že když se Rusku rozsvítí zelená, je z toho vždycky průšvih. Co na to říkáte?

A když se Americe „rozsvítí zelená“, není z toho také průšvih? Amerika měla „svůj“ Vietnam, SSSR nebo chcete-li Rusko „svůj“ Afghánistán, teď mají „svá“ blízkovýchodní či východoevropská krizová teritoria, kde si obě strany přihřívají svou „polívčičku“.

Madeleine Albrightová: Rusům nesmíte dát zelenou

Může toto všechno podle vás ovlivnit Clintonovou při jejím ještě předvolebním boji?

Pochybuji, že to může bezprostředně ovlivnit klání obou amerických kandidátů. Vždyť jejich hlavním kolbištěm je americká půda, americké problémy. Amerika je v převážné většině obrácena sama do sebe a pro normálního Američana, o něhož ve volbách jde, jsou u čerta starosti jiných za americkými hranicemi. To jen my z celého klání si vždy vytrhneme něco, co se nás dotýká, ale pro Ameriku na prvním místě není rozhodně zahraniční politika. Pokud by nenastala situace jako s Vietnamem, kde se tam na bojištích vystřídalo na deset milionů Američanů.

Vyvíjejí se nějak v polední době vztahy Moskvy a Kyjeva, nebo jsou stále tak říkajíc „u ledu“?

Snažím se denně si alespoň prolistovat na internetu ruský a ukrajinský tisk, občas se dívám na televizní programy a v nich se nic v tónu a stupni objektivnosti nezměnilo. Nedočetl jsem se také o nějakém výraznějším posunu na diplomatickém poli. Jen Savčenková zahájila novou hladovku, tentokrát na protest proti své vládě, že nečiní nic pro záchranu ukrajinských zajatců, držených v separatistických republikách a v Rusku. Takže i to svědčí o stagnaci, dokonce i v takovéto humanitární záležitosti.

Vladimír Putin nedávno navštívil Slovinsko, třetí stát EU v letošním roce. Podle někoho se snaží rozklížit EU, podle jiných za tím lze hledat jen hospodářské vztahy – ostatně, ve Slovinsku je významná také pravoslavná církev...

Pokud by chtěl Putin rozvracet EU svými zahraničními cestami, asi by si pro to nevybral Slovinsko. Nijak se tím nechci dotknout slovinského významu, má v jistých otázkách stejné právo veta jako my, ale z hlediska ruského vztahu k EU je pro Putina rozhodně významnějším partnerem, respektive partnerkou, kancléřka Merkelová než slovinský prezident Bohut Pahor.

Milan Syruček se Zdeňkem Zbořilem

Do Moskvy brzo zamíří i turecký prezident Erdogan. Očekáváte další „oteplování“ vztahů?

Kdyby se neočekávalo zlepšení vztahů, nebyl by Erdogan zván do Moskvy a pozvání by nepřijal. Samozřejmě má tato cesta zvláštní příchuť ve chvílích, kdy se na jeho hlavu sype kritika za příliš tvrdý zásah proti pučistům. To na druhé straně dává Putinovi větší šance dosáhnout toho, co asi chce. A  tím cílem zjevně je oslabit jižní křídlo NATO, které už desítky let leží Rusku v žaludku: Jen si vzpomeňte, jak jedním ze závěrů kubánské krize v roce 1962 bylo, aby Američané odtud a z Itálie stáhli své rakety! Už jsou však zase zpátky...