Na seriál České století byly dost zajímavé reakce. Hlavně mladší generaci se líbil. Starší ročníky vám třeba vyčítaly jakousi nejednoznačnost postavy Václava Havla či to, že při jednáních Občanského fóra s tehdejšími komunisty byl Oskar Krejčí vylíčen jako jeden z mála lidí, co měl jasnou představu o budoucnosti. Jak jste o těchto reakcích smýšlel?
Byl to seriál o novodobé české historii, tedy o tématu, o kterém nepanuje a z principu nemůže panovat shoda. Zájmy na všech stranách jsou ještě moc čerstvé. Takové věci se podle mě nedají dělat nějak autoritativně. Nestačí, když ten, kdo to dělá, je znalec historie nebo si to o sobě myslí, protože žádná definitivní verze moderních dějin, ke které by se dalo dospět, ani neexistuje a nemá smysl tu iluzi podporovat. Co má podle mě smysl, je vystavit té minulosti diváka, dostat ho do situací, kdy sám k tomu všemu bude muset zaujmout nějaký aspoň trochu osobní postoj. V tom Havlovi, v Oskarovi Krejčím i v dalších postavách seriálu různí lidé viděli různé, často protikladné věci, tak jak to naznačujete. Ale tím, co o nich říkali, někdy definovali spíš sebe než ty postavy. Není vyloučené, že si to pak někteří z nich uvědomili. To mně přišlo smysluplnější než snažit se budovat nějaký fiktivní prostor dějinné shody.
Napsal jste knihu o Fedinandu Peroutkovi, na němž se prezident Miloš Zeman snažil dokázat intelektuální selhání v souvislosti s článkem Hitler je gentleman. Co si myslíte o podobném dokazování, že intelektuálové selhali? Třeba Paul Johnson napsal knihu Intelektuálové, v níž dokazuje, jak se u vybraných intelektuálů neslučovalo jejich dílo s jejich osobním životem. Tuto knihu Václav Klaus nazval podnětnou, Václav Bělohradský ji odvrhl jako bulvár. Jak jste tyto komentáře vnímal?
Johnsonovu knihu si pamatuju. Když v polovině devadesátých let vyšla, recenzoval jsem ji tuším v Mladé frontě Dnes. Ten název knihy tenkrát mírně klamal. Johnsonovi nevadili intelektuálové jako takoví, tedy lidé, kteří používají rozum a nestydí se za to. Jemu vadili radílkové mezi nimi. Rozum dává moc, která někoho může svádět ke kázání, co mají druzí dělat, i když se sám řídí něčím úplně jiným. To radílkovství ale není definicí intelektuála z principu. Třeba Orwell byl intelektuálem taky a ani Johnsonovi, ani Klausovi, kterého taky zmiňujete, pokud vím, nevadil. Psal to, co unesl, vůbec v ničem nebyl problém.
Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
