Jaké to bylo stát na náměstí Svobody v Brně proti policejním koním?

Velice zajímavé, jeden kůň mi šlápl na nohu a ještě teď mám otisk podkovy na tenisce. Ti policajti vypadají na koních pěkně, ale když člověka vytlačují, je to jiné, to člověk nemůže ustát, je to obrovská síla.

Proč jste se účastnil blokády proti pochodu Dělnické mládeže i za cenu, že spácháte přestupek? A jak se díváte na postup úřadů a policie?

Myslím, že blokáda byla správná věc, a spíš by pro mě bylo otázkou, jestli by bylo správné tam nejít. Kdyby se uspořádala nějaká povolená protidemonstrace třeba na jiném místě Brna, k ničemu by to nevedlo. Myslím, že byla moje povinnost tam být. Policie byla v prekérní situaci, museli se s tím nějak vypořádat, přece jen si ale myslím, že se mohlo postupovat jinak. Přečetl jsem si jakýsi manuál Ministerstva vnitra a z něj plyne, že obce nemusejí takové akce, jako byl pochod Dělnické mládeže, automaticky povolovat. Píše se tam o tom, že pokud veřejné mínění takovou akci vnímá jako nebezpečnou a nesprávnou, obec ji nemusí povolit. Mohli se s tím na radnici Brno-střed vypořádat líp.

Jsou podle vás současní čeští nacionalisté nebezpeční?

Jich teď není mnoho a reálné nebezpečí od nich nehrozí, ale do budoucna hrozit může. Není totiž nikdy vyloučeno, kam se určitá část společnosti přikloní. Když budou nacionalisté prosazovat určitá populistická témata, klidně získají větší podporu. V současnosti je důležité, aby se demokratické strany vypořádaly s tématy, která jsou nosná pro nacionalisty. Jde třeba o problém přistěhovalců.

Vidíte v české společnosti i jiná rizika?

Vadí mi, že neočišťujeme hodnoty, na kterých stojí naše západní civilizace, a že se alternativy hledají jinde, například v případě příklonu k Putinovi. Nebezpečná je představa, že Putin je novým „spasitelem“, který přináší něco nového. Za riziko považuji i to, když se tady relativizují vůdcové a diktátorské sklony.

Kde se podle vás bere něco jako poměrně silné rusofilství v národě, který byl ruským impériem ještě před pětadvaceti lety okupován?

To je princip, který lze ilustrovat biblickými dějinami izraelského národa – když byl vyveden z Egypta na poušť, začali si lidé brzy stěžovat a rozpomínat se na to, jak bylo u těch plných hrnců masa v zajetí dobře. Někteří lidé se dnes cítí ohrožení, a tak přemýšlejí o tom, jak si s tím poradit. A také je to otázka zvyku – na svobodu a demokracii si lze rychle zvyknout a zevšední, pak se hledají jiné alternativy.

U zastánce proruských postojů, jako je třeba Václav Klaus, lze ale těžko mluvit o pocitu ohrožení nebo bezradnosti…

Tam se nabízí výklad, že jde o jiné, „nadstandardní“ vztahy k Rusku. O tom se ale dá jen spekulovat.