Vědecká práce, a obzvlášť ve vašem oboru, je pro naprostou většinu populace málo známá. Můžete proto na úvod přiblížit, co konkrétně bylo a je předmětem vašeho vědeckého bádání?

Měla jsem štěstí, že už během studia jsem dostala nejlepší školu v neurovědním výzkumu od doktora Jana Bureše, našeho otce moderních neurověd. Moc jsem se tehdy pro tento směr nadchla. Tak se stalo, že jsem krátce po studiu vytvořila malý kolektiv stejně nadšených spolupracovníků. Štěstí se na nás usmálo i ze Spojených států získaným tekutým iontoměničem. Díky tomu jsem s kolegy, fyzikálním chemikem Norbertem Křížem, elektroinženýrem Evženem Ujcem a doktorem Ladislavem Vyklickým dokázali přijít se zcela unikátní technikou, kdy jsme pomocí skleněných mikroelektrod, naplněných tímto iontoměničem, mohli měřit změny koncentrace iontů uvnitř a vně nervových buněk v tzv. extracelulárním prostoru.

Svoji unikátní práci jsme tehdy publikovali v nejlepším odborném anglickém časopise. Brzy jsem přišla na to, že je možné měřit i pohyb iontů v mozku, které se v něm normálně nevyskytují. Podařilo se mi zjistit, že pokud se aplikují a měří jejich difúze, je možné řešením běžné rovnice o třech neznámých vypočítat, jak je prostor mezi buňkami veliký, nebo že je v případě mozkové mrtvice malý, dále jaké jsou mezi buňkami překážky například u Alzheimerovy choroby a jak rychle jsou ionty a jiné látky z okolí buněk odstraňovány.

Pro co konkrétně měl tento objev tak velký význam?

Především pro vysvětlení mechanismu, tehdy nově navrženého nesynaptického neboli „bezdrátového“ přenosu signálů v mozku a poruch tohoto přenosu. Tento typ přenosu právě charakterizují difúzní parametry, které jsme byli schopni, v té době jako jedno z pouhopouhých tří pracovišť na světě, měřit! Uvědomuji si, že pro laika to všechno zní velmi složitě a možná i nezáživně. Technika je to skutečně velmi komplikovaná, ale stále jsme unikátní v jejím využití. Následně se naše nálezy dostaly do učebnic neurofyziologie. Bádali jsme však dál a ukázali jsme, že během mnoha onemocnění je poškozena funkce mozku a míchy změnami v mikroprostředí nervových buněk. S tím úzce souvisel další výzkum, který jsem prováděla se svým tehdejším žákem, dnes docentem Alexandrem Chvátalem, funkce tzv. gliových buněk.

Ve své práci jsme využili nové techniky studia receptorů a moderní zobrazovací metody, například magnetickou rezonanci. Ukázali jsme, že ve zdravém organismu je nesynaptický přenos výsledkem normální funkce glie, což má význam pro funkci mozku během vývoje, stárnutí, při mrtvici, Parkinsonově chorobě, Alzheimerově chorobě, poranění mozku a míchy, při šíření nádorů a v mnoha dalších onemocněních. To jsou závažné choroby, která dnes neumíme vyléčit, léčíme pouze jejich příznaky, ale samotný průběh neumíme dostatečně ovlivnit.

Lidé si vás nejčastěji spojují s výzkumem kmenových buněk. Jak jste se k němu dostala?

Jako lékařka jsem si vždy přála, aby výsledky mého výzkumu neměly jenom teoretický význam, ale aby pomohly lidem s těžkými chorobami. Proto po objevu kmenových buněk jsme spojili náš probíhající výzkum s jejich výzkumem. Nejprve jsem se dlouhých dvacet let věnovala výzkumu kmenových buněk a biomateriálů pro náhradu tkání a pak i možnostem léčby. Na tento, dovolím si říci, excelentní základní výzkum, řadící nás mezi světovou špičku, jsem získala nespočet českých a zahraničních grantů. Mimochodem tyto prostředky dodnes Ústav experimentální medicíny AV ČR využívá.

Celou řadu věcí, s nimiž se dnes běžně operuje, považuji právem za své intelektuální vlastnictví. Vždy jsem ale své znalosti svým žákům a spolupracovníkům ochotně předávala. Dosažené výsledky jsou velmi slibné. Jenže se ukázalo, že u nás pro tento aplikovaný výzkum a léčbu není ještě ta správná podpora. Za daných podmínek se mi jeví, že lepší časy nastanou, až se aplikovaného výzkumu chopí soukromí investoři. Velmi pozitivní roli v tom mohou také hrát doporučení a prostředky z EU. Jsem moc ráda, že jeden z českých soukromých investorů nyní založil novou biotechnologickou firmu Scimed Biotechnologies. V ní budu zodpovědná za aplikovaný výzkum a vývoj léčivých přípravků pro těžce nemocné pacienty.

Můžete prozradit, kolik z výsledků výzkumu v Ústavu experimentální medicíny AV ČR je vaše práce a kolik jich přinesly výzkumy, co jste sama vedla?

Věda je dnes týmová práce, sám dnes nic neuděláte. Ale dobrá, byť to může vyznít možná trochu neskromně. Moc mi pomohlo, že jsem získala do vínku houževnatost, pracovitost, ale i kvality vedoucího vědeckého pracovníka. Vždyť od počátku jsem celý výzkum řídila, dokázala jsem nadchnout a přesvědčit své spolupracovníky pro práci mnohdy dlouho do noci. Povzbuzovala jsem jejich nadšení, bez něhož se žádný výzkum neobejde. No a v neposlední řadě jsem vytvořila vlastní vědeckou školu. Až na několik výjimek jsou publikované vědecké práce výsledkem právě mnou navrženého, zorganizovaného a vyhodnoceného výzkumu.

Nutno dodat, že za prostředky, které jsem získala v mnoha domácích a zahraničních grantech. Začínali jsme velice skromně. Z dnešního pohledu bídně vybavené laboratoře jsme zřídili v 80. letech ve sklepě na Bulovce. Proto jsem hrdá na to, že všechna ta mezinárodní uznání jsem nezískala za práci a účast ve věhlasných zahraničních týmech, jako to udělali mnozí jiní čeští vědci, ale za práci svého týmu u nás doma, v České republice.

Jakým způsobem se o své bohaté zkušenosti dělíte s mladou generací lékařů a vědců?

Mnoho let jsem učila studenty na 1., 2. i 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Na 1. LF a 3. LF UK jsem učila fyziologii a získala docenturu. Na 2. LF jsem založila a téměř dvacet let vedla Ústav neurověd, který se stal Marie-Curie Training site EU. Mými posluchači a žáky byli čeští i zahraniční studenti. Mimo této pregraduální výuky jsem v roce 2000 získala velký grant z programu pro rozvoj vědy na vysokých školách.

Za tyto prostředky jsem vybudovala laboratoře na 2. lékařské fakultě v Motolské nemocnici a publikovala tam víc než 150 vědeckých prací. Jsem hrdá na to, že jsem i díky tomu pomohla vychovat dvaačtyřicet Ph.D. studentů! Získala jsem také prostředky a založila v Motole Centrum buněčné terapie a tkáňových náhrad, na jehož výzkumu se účastnilo šest předních českých pracovišť a v nich samozřejmě i řada studentů.

Jen tak na okraj, co se s tímto centrem stalo?

Později pokračovalo i v nové budově za 116 milionů korun, vybudované jen tak mimochodem z grantu, který jsem získala z projektu EU pro podporu konkurenceschopnosti – JPD2. Budova byla postavena v areálu Akademie věd v pražské Krči jako Inovační biomedicínské centrum, které se stalo součástí Ústavu experimentální medicíny AV ČR, jehož jsem byla ředitelkou. V budově centra jsem založila firemní inkubátor. Jeho první firmou byla Bioinova s.r.o. a jejím vlastníkem byl ústav.

Po jejím rozvoji a mém nedobrovolném odchodu přešla Bioinova postupně zcela do soukromých rukou a poslední podíl ústavu AV ČR byl nynějším vedením za nízkou cenu prodán soukromníkům! Šílené a smutné zároveň. Jako ředitelka, pečující o majetek ústavu, bych to nikdy nepřipustila. Rovněž celé Inovační centrum už svoji úlohu pro vznik nových spin-off firem neplní. Samozřejmě mi to je všechno velmi líto, protože to bylo hlavním cílem Inovačního centra, které Akademie věd nijak nepodporovala, a já jsem jeho vzniku a provozu s kolegy věnovala mnoho času a úsilí.

Věda není sport ani výroba, ale existují kritéria, jimiž by bylo možné její kvalitu a výsledky objektivně měřit?

Je to těžké, ale možné to jistě je. I když se to někdy velmi zjednodušuje. Základem jsou mezinárodní odborné databáze, které u jednotlivých vědců uvádějí počet publikovaných prací, kolikrát tyto práce byly citovány ostatními vědci v celém světě, dále je významným ukazatelem tzv. Hirschův index, který vyjadřuje, jak významné práce jsou. To znamená, jak často je někdo četl, tedy čerpal z nich informace, a proto je citoval. Je-li číslo H-indexu 50, tak ze všech prací autora je 50 těch, které byly citovány alespoň 50x nebo vícekrát, jeli H-index 5, tak autor má pouze 5 prací, které někdo citoval alespoň 5x.

Pro představu, vědci na úrovni těch, kteří získali například Nobelovu nebo jinou světovou prestižní cenu za svůj vědecký přínos, mají H-index většinou větší než 60. Poslední dobou se ale všeobecně bere v potaz i to, o jaký obor se jedná, například chemici a fyzici bývají více citovaní pro mnoho metodických prací. Dále se některé práce do hodnocení jednotlivce nehodí, třeba pokud mají velké množství autorů a jedná se třeba o sběr dat a podobně. Není tedy možné sestavit úplný žebříček a smíchat všechny obory dohromady. Navíc je také důležité, kolikrát je autor tím hlavním autorem, a kolikrát je jen uprostřed týmu, což ukazuje, zda má svůj vlastní vědecký výzkum, nebo se takzvaně veze s někým slavným. To vše objasní až podrobnější hodnocení. Musím říci, že ženy jsou z principu méně citované, statistiky ukázaly, že muži častěji citují muže, určitě také proto, že vědecké týmy vedou častěji muži.

Jak si v tomto hodnocení vedete vy osobně? Jste prý nejcitovanější českou vědkyní. Myslíte, že to někomu vadilo? Nechce se věřit, že i ve vědeckém světě existuje cosi jako závist.

Stojím si relativně dobře, a to vzhledem k tomu, že jsem vychovávala dvě děti a v době mého největšího rozvoje, což bylo v 70. až 80. letech minulého století, jsem z politických důvodů prakticky nemohla cestovat za hranice na kongresy a získávat důležité informace a vědecké styky. Podle nejčastěji užívané odborné databáze jsem publikovala 534 vědeckých prací, mám 10 189 citací a H-index 60. To mne řadí mezi deset nejúspěšnějších českých vědců, kromě mne samých mužů, chemiků a fyziků.

V neurovědách jsem na prvním místě. Jenže je to výsledek nejen můj, ale také všech mých spolupracovníků a studentů. K druhé části vaší otázky musím říct, že také věda zná závist a lidé, kteří se v ní pohybují vůči ní imunní nejsou. Zvláště, jedná-li se o granty a prestižní ocenění. Takže zda mé úspěchy některým kolegům vadily? Určitě, naštěstí je ale nikdo nemůže zpochybnit a ani změnit.