V poslední době se můžeme v českých médiích dočítat řadu katastrofických zpráv o dalším vývoji italské ekonomiky, především finančního sektoru. Prý zemi čeká dalších dvacet let stagnace. Jak je na tom italská ekonomika z pohledu člověka žijícího přímo v jejím středu?

Italská ekonomika je na tom bídně. Navíc je viditelný obrovský rozdíl mezi dobou před "eurem" a při "euru". Před 20 lety nebyly v obchodech ani košíky, ale jen velké vozíky a ty byly vrchovaté. V době "eura" kupní síla začala slábnout. Za posledních 5 let je to úplná katastrofa. Teď už máme malé košíky, a i ty jsou bohužel čím dál prázdnější. Jde to, dá se říci, od desíti k pěti.

Jisté je, že před eurem Itálie patřila mezi ekonomicky nejvyspělejší státy světa. Na přechod z liry na euro se nikdo v tom roce 2002 občanů neptal. Dodnes nikdo nechápe, kde se vzal tehdejší směnný kurz 1 EUR = 1936,27 ITL. Postupem času se ukázalo, že trh se silným eurem není konkurenceschopný. A stát nemůže hýbat s hodnotou měny v době krize, jelikož vstupem do eura ztratil měnovou suverenitu. V praxi to znamená omezení výroby, snižení stavu zaměstnanců, snížení kupní síly. Postupem času zastavení výroby a nezaměstnanost. Kupní síla nezaměstnaného člověka je opravdu mizivá a přináší to nevyhnutelně neschopnost plnit závazky vůči bankám. Dále to znamená menší odvody do státní pokladny, takže si vláda pomáhá zvyšováním daní těm, kteří jsou ještě solventní.

Takže poučení z italského příběhu zní, že stát, který ztratí měnovou suverenitu, může fungovat pouze jako exekutor vlastních občanů. Každý rozumný člověk tu vidí problém hlavně v euru a samozřejmě také v neschopné vládě a v Evropské unii.

Hodně se v této souvislosti mluví o špatné kondici italských bank, které se prý nedokázaly poučit z finanční krize a stále fungují dost problematicky. Čeští ekonomové k tomu připomínají, že italské banky měly již před dvěma lety problém projít zátěžovými testy Evropské centrální banky. V bankovním sektoru je ale klíčová spíše důvěra lidí - zákazníků. Věří tedy Italové svým bankám?

Ano, je jasné, že důvěra zákazníků je opravdu důležitým předpokladem úspěchu. Již delší dobu tato důvěra bohužel klesá a to konkrétně po krachu některých bank v roce 2015, kdy 150 tisíc střadatelů přišlo o celoživotní úspory. Symbolem těchto událostí se stala sebevražda osmašedesátiletého zoufalého důchodce.

Každopádně 22.07.2016 začne soudní proces řešící odškodné italským obětem systému "Bail-in". Týká se věřitelů bank Etruria, Marche, Carichieti a Carife, kteří mají za splnění určitých podmínek možnost žádat o náhradu.

HDP v Itálii už dlouho neroste, tím pádem se tvoří takzvané "špatné úvěry". Jsou to nesplácené úvěry poskytované bankami jednotlivcům, kteří se dostali do úpadku. Jednou za čas ty "špatné úvěry" prostě "vybouchnou", což pak vede k hledání nápravných opatření. Přední italský ekonom Claudio Borghi Aquilini k tomu navíc uvedl: "Není náhoda, že v Itálii "boom" nesplácených úvěrů začal po aplikaci úsporných opatření."

Jak je vůbec dnes v Itálii vnímáno téma ekonomického vývoje? Jsou lidé ohledně své ekonomické budoucnosti spíše optimističtí, nebo pesimističtí?

Ekonomický růst, to je v tuto chvíli v Itálii opravdu jen slovo ve slovníku. Žádné oživení trhu se nekoná. S touto italskou vládou člověk je nucen být pesimista. Teď se snaží lidem namluvit, že se naše ekonomická situace zhoršila kvůli Brexitu, protože výsledky jsou horší než prognózy na toto období. Přitom ty původní prognózy byly bludy. A teď se snaží ospravedlnit špatnou prognózu ze začátku tohoto roku tím, že je to kvůli Brexitu. Přitom bylo každému naprosto zřejmé, že ve skutečnosti neexistuje žádný důvod k víře v úžasný, dokonce ani průměrný růst. Jedná se zejména o Itálii, ale také obecněji o Eurozónu. Vyhlášený ekonom prof. Claudio Borghi Aquilini přinesl velmi zajímavé srovnání, jak se na ekonomickém vývoji podepsal Brexit a jak průšvih v bankovním sektoru.

Jak téma ekonomiky a financí rezonuje v italské politice? Jak velkou důležitost mu politici přikládají, a jaké postoje k ekonomickému vývoji zaujímají nejsilnější strany?

Dle premiéra Renziho a jeho vládnoucí Demokratické strany máme v Itálii pozitivní ekonomický vývoj. Dále tvrdí, že se dle Národního statistického institutu zvedá zaměstnanost. K tomu se používá finta Italského statistického úřadu, který mezi "zaměstnané" započítává v daném měsíci všechny jedince, kteří vykonávali práci i jeden jediný den. A každý, kdo v Itálii žije, ví, že je prakticky nemožné sehnat práci se smlouvou delší než tři měsíce.

Bývalý premiér Berlusconi a jeho strana "Forza Italia" poukazuje na zvýšenou nezaměstnanost za nynější vlády, ale u některých rozhodnutí se zdá být jeho pozice nejasná.

Beppe Grillo a jeho "M5S", neboli Hnutí pěti hvězd? V poslední době se snaží M5S nalovit co nejvíce hlasů sliby o zavedení "základního příjmu pro chudé". Škoda, že v Itálii nebyla uzákoněna minimální mzda, neexistuje zde obdoba pracovního úřadu jako v Čechách a už vůbec neexistují pracovní možnosti, kam by se eventuelně nezaměstnaní posílali. A Hnutí pěti hvězd místo toho navrhuje garantovanou částku úplně pro každého, a ještě je počítá podle nesmyslných ekonomických kritérií. V podstatě to vychází tak, že jeho příjemci by byli pouze imigranti.

Divadelní společnost komika Grilla se na pódiu divadélka opravdu snaží sehrát tu svoji naučenou komedii. M5S si myslí, že vyléčí chudobu tím, že investuje do toho, aby platili lidi za nicnedělání, místo toho, aby investovali do práce a ještě ke všemu se ty peníze ani nedostanou k Italům, kteří jim skočili na špek!

A Matteo Salvini a Lega Nord neboli Liga severu? Tato opoziční strana již řadu let upozorňuje na špatný postup vlády a Evropské komise. Jsme přesvědčeni, že zavedením 15% jednotné daňové sazby bude odvedeno více peněz do státní pokladny než neustálým navyšováním daňového zatížení a Itálie se stane také přitažlivější pro zahraniční investory. Jakmile daňový poplatník vykrvácí, tak už z něho stát opravdu nic nevymáčkne. Dále bojujeme za zrušení katastrofické důchodové reformy, která brání lidem v odchodu na zasloužený odpočinek a nedovoluje tím pádem uvolnění pracovních míst pro mladé. Proto také máme v Itálii mladickou nezaměstnanost přesahující 40 %.