Letošní ročník Cesty vítězství, které se zúčastňujete po boku Nočních vlků, je už třetí v pořadí. Jaký je zatím jeho průběh? Zažili jste nějaké reakce čtenářů, podobné té aktivistovi Zapletalovi, který na konvoj US Army vystrčil holou řiť?

Zatím všechno klape. Ti jezdci, kteří nejsou členy Evropské unie, nemohli jet přes Polsko, takže se z Minska přesunuli letecky do Bratislavy, kde si půjčili motorky, což na Slovensku není problém a pokračovali dál s námi.

Jinak vztah lidí k nám je velmi přátelský, nezažili jsme žádné problémy. Jenom Poláci odmítli pustit na své území jednoho ruského Nočního vlka, a vyhostili ho, přestože měl platné vízum. Jsou mezi námi i Rusové, kteří žijí dlouhodobě v Německu a mají tam doklady EU.

Jaká je letošní trasa a program? Odkud jste vyrazili a kde skončíte?

Program je už tradiční. Jezdíme po významných místech bojů 2. světové války, kde jsou úložiště ostatků vojáků, kteří padli v boji proti nacistickému Německu. Nejenom těch ruských, ale i našich, polských, rumunských a vůbec všech dalších zemí, kteří bojovali proti Německu. Vždy přijedeme na hřbitov, položíme květiny, následuje minuta ticha a jde-li to, tak nějaká pravoslavná bohoslužba. Pak jedeme dál. Letos jsme začali v Moskvě, pokračovali jsme na Minsk se zastávkami v Siněgiru, což je místo, kam až se Němci probojovali nejblíže k Moskvě. Stavěli jsme také v Katyni, kde společně s ruskými Nočními vlky uctili památku postřílených polských důstojníků i polští motorkáři. Pak se jelo do Brestu, kde se vrátila část Nočních vlků, kteří neměli pasy EU - a ti letěli na Slovensko. Zde se jelo na Banskou Bystricu a Bratislavu, odtud do Budapešti, na Brno, Prahu a teď do Děčína. Odtud ještě dnes vyrážíme na Drážďany a dál na Torgau, kde se potkala v roce 1945 americká a sovětská armáda, Seelow a Berlín, kde budeme 9. 5. slavit Den vítězství.