Představíte nám stručně váš úřad?

Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) vznikl v roce 2000, je poměrně mladý, a to i v porovnání s evropskými protějšky - například ten německý existuje již 35 let. Úřad a zákon o ochraně osobních údajů vznikly ve stejném roce jako reakce na rozvoj informačních technologií, zejména internetu, a vzhledem k potřebám ochránit osobní údaje v tomto prostředí. Je evidentní, že většina našich občanů se sama bránit nemůže a ani to neumí.  Sami totiž nemohou zjistit, jaké údaje se o nich na internetu shromažďují, jakým způsobem se využívají jejich osobní data - a především, zda nedochází k zneužití poskytnutých údajů.

Média se aktuálně zajímají o nebankovní registry dlužníků a o stanovisko úřadu, který vedete…

Na základě stížností jsme provedli kontrolu sdružení SOLUS a dospěli jsme k závěru, že provoz a zpracování osobních údajů v nebankovních registrech dlužníků v České republice nejsou upraveny žádným speciálním zákonem. Proto tyto registry mohou obsahovat osobní údaje klientů, jen když s tím oni sami souhlasí. A je výsostným právem každého tento svůj souhlas kdykoliv odvolat. Pravomocné rozhodnutí našeho úřadu o odvolání souhlasu SOLUS napadl žalobou. Ale našemu úřadu přeci nejde o zrušení registrů dlužníků, jen o přesnou zákonnou úpravu provozu podobných registrů a zejména o to, aby se dodržovaly platné zákony.

Mimochodem, jak si ÚOOÚ vede v soudních sporech?

Za tuto otázku vám musím poděkovat. Náš úřad je ve státní správě jedním z mála, který neutrácí peníze za externí služby advokátů a advokátních kanceláří. V soudních sporech se zastupujeme sami. Úřad zastupují naši opravdu odborně zdatní právníci. Nejenže si v soudních sporech vedeme velmi dobře, ale především hospodaříme efektivně a neutrácíme zbytečně peníze daňových poplatníků za externí služby, které výborně zvládají zaměstnanci úřadu.

O tomhle se příliš neví. Vaše instituce je však bohužel vnímána poněkud kontroverzně, jednou vás chválí, jindy kritizují. Co si o tom myslíte vy, pane předsedo?

Máte pravdu. Když je zasaženo soukromí lidí a my svým rozhodnutím dosáhneme nápravy, jsme vnímáni pozitivně. Třeba když jde o únik osobních údajů z nejrůznějších registrů. Když však požadujeme, aby byl v zájmu ochrany soukromí občanů dodržován právní řád, narážíme. Bohužel se to stává i u státní správy a zejména u samosprávy. Kauzu  spojenou s obcí Kravaře asi nemusím příliš připomínat – z mého pohledu jde o nejkřiklavější případ z poslední doby, kdy starosta konkrétní obce s pomocí médií neprávem zaútočil na náš úřad proto, že jsme jej postihli za zveřejnění jakéhosi registru hříšníků. Přičemž se v něm ocitly i osoby odsouzené nepravomocně, což je pochopitelně zásah do jejich základních práv. Skutečnou podstatou této kauzy je tedy neznalost či spíše nerespektování platných zákonů.

Vysvětlíte to, prosím?

Pokud nebude samozřejmostí princip, že jakožto zástupce instituce mohu činit jen to, co mi ukládá zákon, a jako občan mohu naopak dělat vše, co mi zákon nezakazuje, budeme se zřejmě i nadále setkávat se snahou vzít právo do vlastních rukou a rozhodnout dle vlastního uvážení. To pak ale můžeme právní řád odhodit a také se rozloučit s demokracií. Mnohým lidem se bohužel zajídá plnit své povinnosti a současně respektovat práva druhých.

Takže pak přichází na řadu silové řešení? 

Možná se budete divit, ale obvykle jde o to nejjednodušší řešení. A bohužel, čím jednodušší uchopení problému nastane, tím více je to vítáno médii, jejichž přirozenou podstatou je vše zjednodušovat. Dlouhodobě se to ale bohužel nevyplácí…

Co tím myslíte?

Je opravdu velice složité vyvažovat právo na ochranu soukromí a přístup k informacím. Žijeme v prostoru, který má své zvyklosti. Například volání po praxi severských států, kde se zveřejňuje úplně všechno, včetně daňových přiznání, je podle mne velmi populistické a v rozporu s kontinentálními i s našimi zvyklostmi.

Proč?

Protože přístup severských států vychází z tamních zvyklostí, kdy pozemky nemají oplocení a v domech se večer svítí, ale nejsou zataženy záclony ani závěsy. Seveřané totiž nemají co zatahovat, protože neočekávají, že by se jim někdo koukal do oken. Jenže u nás, ale i jinde v Evropě, je něco podobného nemyslitelné. Jsme prostě zvyklí si své soukromí víc chránit a není nám příjemné, když nám kdokoliv do oken kouká.

Pane předsedo, v čele úřadu už působíte více než osm let. Jak vnímáte tuto etapu svého profesního života?

Rozhodně jsem rád, že jsem se dočkal pozitivního posunu v tom, jak naši práci vnímají novináři, i toho, že dotazy na náš úřad z řad veřejnosti jsou v posledních letech mnohem detailnější. To myslím svědčí o tom, že naše dosavadní osvětové aktivity dopadly na úrodnou půdu. Jako aktivní šachista jsem zvyklý přemýšlet i v práci o nějaký ten krok dopředu, takže věřím, že rozvojové aktivity našeho úřadu ještě neskončily.

Co míníte rozvojovými aktivitami?

Především jde o to, že se na půdě Evropské unie připravuje nová směrnice. Je to reakce na to, že osobní údaje jsou dnes v rámci celé Evropy už fenoménem, že je stále větší tlak na sjednocení mechanismů a sílí potřeba postupovat společně. Jak proti zneužívání osobních údajů, tak proti jejich shromažďování a zpracovávání. Mluvím o stejných principech platných pro všechny. Tuto směrnici budeme muset implementovat do naší současné judikatury.

Ale ta se přeci od ledna změní kvůli novému občanskému zákoníku…

To je samozřejmě pravda. A pokud jde o nový občanský zákoník, vznikla u jisté části veřejnosti obava, že jeho přijetím dojde k jakémusi oslabení podmínek pro zpracování osobních údajů. Není to pravda. Nový občanský zákoník se, pokud jde o ochranu osobních údajů, příliš neodlišuje od dosavadní právní úpravy. Hlavní je, že zákon o ochraně osobních údajů bude i nadále speciální právní normou ve vztahu ke všem zákonům a bude tak aplikován.

Pane předsedo, co byste si přál od nové Poslanecké sněmovny, pokud jde o ochranu osobních údajů?

Aby se změnil dosavadní přístup Parlamentu, protože ochrana osobních údajů byla doposud kvůli heslu „bezpečnost“ a „levněji“ upozaďována. To je podle mne z dlouhodobého pohledu velká chyba. Jak jsem říkal, i v práci přemýšlím jako šachista a stále se snažím být o několik kroků napřed. Přál bych si, aby noví poslanci a ministři vzali za své, že základní lidské právo, tedy právo na soukromí, je stálé a všudypřítomné. A že pokud by mělo dojít k jeho narušení, je tu náš úřad, aby toto právo každého z nás bránil.

 RNDr. Igor Němec (54 let) vstoupil do vrcholné politiky po volbách 1990. Stal se poslancem, ministrem vlády Petra Pitharta a Václava Klause, později předsedou Rady pro vědu a výzkum a Úřadu pro státní informační systém. Od roku 1998 byl radním na pražském magistrátu, v době povodní  2002 několik měsíců primátorem. Od srpna 2005 je předsedou Úřadu na ochranu osobních údajů, nyní v druhém období (volen Senátem).

Je ženatý, má čtyři děti. Šachista mistrovské úrovně, v minulosti dlouholetý prezident domácího šachového svazu.