Je výsledek voleb z pohledu vás jako sociologa překvapivý? Nebo se dal očekávat?

Záleží na tom, s jak velkým odstupem se na výsledky voleb díváme. Z opravdu globálního pohledu výsledek velkým překvapením není. Čekali jsme jednoho silného vítěze, který možná dostane i dvakrát víc hlasů než druhý v pořadí, čekali jsme čtveřici pronásledovatelů s výsledkem někde kolem deseti procent a mluvili jsme o tom, že dvě až tři strany se mohou do Poslanecké sněmovny dostat díky zisku těsně přes pět procent. Čekalo se i to, které strany budou do které skupiny patřit. Od takzvaných tradičních stran jsme čekali celkový „ústup ze slávy“, naopak se dalo předpokládat, že posílí různá protestní uskupení. I to se nakonec stalo.

Je přeci jen něco, co vás překvapilo? Ať už úspěch SPD a Pirátů, nízká podpora TOP 09, či Starostové, kteří se dostali do Sněmovny?

Ale samozřejmě, při bližším pohledu na výsledky voleb je těch překvapení celá řada. Začínají výsledkem hnutí ANO. Už od června podle různých průzkumů toto hnutí spíše oslabovalo, medián hodnot, které mu připisovaly různé volební modely, byl týden před volbami 26,5 procenta a některé modely včetně naší prognózy byly dokonce kolem 24 procent. V posledním týdnu pak přišel zvrat, hnutí posílilo a nakonec atakovalo hranici 30 procent hlasů. To pro mne bylo daleko větším překvapením než výsledek Pirátů a SPD nad hranicí 10 procent – podpora obou těchto uskupení už nějakou dobu rostla a takové trendy se obvykle těsně před volbami nemění.

Šokem pro mne byl výsledek parlamentní levice, tedy KSČM a ČSSD. V roce 2013 získaly tyto dvě strany v součtu přes 35 procent hlasů, letos jen 15. Jejich problémy naznačovaly už vloni krajské volby, předvolební průzkumy také svědčily o tom, že obě oslabí, ale takový sešup asi opravdu čekal málokdo. Naopak žádným velkým překvapením pro mne nebyly výsledky TOP 09, KDU-ČSL ani STAN. U posledně jmenovaného hnutí byly pochyby, zda pětiprocentní hranici překoná, naše prognóza předpokládala, že spíše ne, ale sám jsem před volbami psal a říkal, že Starostové to ještě mohou dokázat, částečně i na úkor TOP 09. A to se také stalo. 

Vládu sestavuje Andrej Babiš, ale zatím se mu to nedaří. ODS ho tvrdě odmítla, KDU-ČSL spíše nechce, ČSSD se bojí, TOP 09 a STAN zásadně s Babišem nechtějí. Andrej Babiš tedy hodlá vládnout s menšinovou vládou sestavenou z ministrů za hnutí ANO a z nestranických odborníků. Naplnila by taková vláda očekávání voličů? A co by to pro českou politickou scénu znamenalo?

Česká veřejnost očekává, že Andrej Babiš sestaví vládu, to je to hlavní. S kým to bude, je tak trochu vedlejší. Babišovi odpůrci jsou přesvědčeni, že to bude vláda špatná, ať v ní zasedne kdokoli. A jeho příznivci naopak věří, že to bude vláda dobrá, protože Andrej Babiš to zvládne. Podle mého soudu je opravdu brzy dělat nějaké závěry o tom, zda Babišova vláda, ať už většinová, nebo menšinová, získá v Poslanecké sněmovně důvěru. Určitě nás čeká ještě mnoho vyjednávání a uvidíme, jestli hnutí ANO nakonec přeci jen nezíská nějakou formu podpory od těch stran, které ho zatím odmítají. Vláda s podporou, nebo dokonce s účastí obou krajních stran, tedy KSČM a SPD, by možná poškodila důvěryhodnost Andreje Babiše v očích jeho příznivců, hlavně by ale poškodila mezinárodně politické renomé České republiky. Andrej Babiš to určitě ví, proto takovou variantu veřejně odmítá. Uvidíme, jaké další plány má připravené. Pro voliče bude nakonec daleko důležitější, co bude vláda činit, než kdo v ní sedí. Hnutí ANO se v mnoha programových bodech shoduje s řadou ostatních stran a hnutí. Kdyby se podařilo takové plány prosazovat cestou hledání podpory pro jednotlivé návrhy zákonů, mohlo by nakonec přijít období úspěšného vládnutí, byť by v čele stála vláda na zdánlivě hliněných nohách.

Domníváte se, že může dojít k předčasným volbám právě kvůli výše popsané situaci?

Předčasné volby určitě jsou jednou z možností, ale tuším, že si je nikdo nepřeje. Má to několik důvodů. Především platí, že kdo předčasné volby vyvolá, obvykle na to doplatí špatným výsledkem. Tady by veřejnost vnímala jako viníky ty, kdo se s hnutím ANO nechtěli domluvit. Kromě toho by vznikla situace, kdy strany musí v průběhu dvanácti měsíců zvládnout tři kampaně: před letošními řádnými parlamentními volbami, na jaře 2018 před těmi předčasnými a v říjnu 2018 před komunálními. To je hodně náročné nejen organizačně, ale i finančně a mnohé parlamentní strany by s tím měly potíže. A konečně, u některých stran musí nutně působit obava, že co se jednou podařilo, nemusí se podařit podruhé. Letošní výsledek KDU-ČSL, TOP 09 i STAN by se i při malé ztrátě hlasů snadno mohl změnit v katastrofu, ČSSD si nemůže být jistá, zda se jí podaří zastavit strmý pád. Jednoduše řečeno, stran a hnutí ovládaných strachem z předčasných voleb nebude málo. I proto si myslím, že nakonec se nějaké řešení na současném půdorysu Poslanecké sněmovny najde.  

Může se tedy stát, že Babišovi se vláda sestavit nepodaří a pak vyrazí do ulic s heslem: „Já jsem změnu chtěl, ale ostatní mě podpořit nechtějí“ a díky tomu se mu podaří nakonec získat ještě větší podporu veřejnosti?

Ano, právě hnutí ANO je tím subjektem, který by mohl v předčasných volbách posílit. Určitě by se mohlo opírat o pověst subjektu, kterému ostatní nedovolili uplatnit mandát získaný od voličů. Krom toho má dobrý marketingový tým a díky příspěvkům za téměř jeden a půl milionu hlasů v letošních volbách bude mít i dostatek finančních prostředků. Není ale jedinou stranou, která by mohla v předčasných volbách posílit. Cítím, že Piráti ještě nenarazili na strop svého potenciálního zisku, další díl protestních hlasů dosud odevzdávaných komunistům by mohla převzít SPD. Sněmovna vzniklá z předčasných voleb by potom mohla vypadat opravdu úplně jinak, než jsme byli uplynulých dvacet pět let zvyklí. Jedinou silnou tradiční stranou by v ní asi byla ODS, její skutečný vliv na parlamentní politiku by ale asi nebyl velký.

V odpovědi jste na to narazil. Pokud by došlo na předčasné volby, Andrej Babiš bude tím, kdo bude jako jeden z mála, možná jediný, mít dostatek financí na další volební kampaň. Může se nakonec stát, že by se dostal nad padesát procent hlasů a získal tak rozhodovací moc pouze pro hnutí ANO?

Padesát procent hlasů pro ANO pokládám za prakticky vyloučený scénář. Kdyby ale několik menších subjektů neuspělo, mohlo by až 20 procent hlasů propadnout a při uplatnění d´Hondtovy metody by pak 35 procent hlasů mohlo stačit na většinu v Poslanecké sněmovně. Jednobarevná vláda by v takovém případě byla jasnou volbou, ale stále by to díky ústavnímu uspořádání České republiky nedávalo hnutí ANO tak velkou politickou moc, jako má Právo a spravedlnost v Polsku.

Je současná patová situace v koaličních vyjednáváních nahrávkou pro Miloše Zemana? Ozývají se názory, že mu to skvěle hraje do karet a on toho může využít ve svůj prospěch v nadcházejících volbách?

Miloš Zeman teď hraje hru, kterou umí, hru na politického stratéga a mediátora dění na politické scéně. Má zajištěnou pozornost médií a pouhým plněním povinností hlavy státu vlastně nahrazuje vedení volební kampaně. Těžko mu to vyčítat, spíš je nutné se ptát, proč mu jeho odpůrci v čele mnohých parlamentních stran takovou příležitost dávají. Politika ale mnohdy bývá nelogická. I prezident ovšem hraje s určitým rizikem. Kdyby se mu do lednových prezidentských voleb nepodařilo přispět k aspoň nějakému řešení povolební situace, kdyby tu v polovině ledna ještě vládla Sobotkova vláda a změna ve Strakově akademii nebyla ani na obzoru, voliči by začali pochybovat, zda Miloš Zeman ještě stále svoji roli zvládá. Proto je prezident pod určitým časovým tlakem, možná pod větším než Andrej Babiš.

Čím podle vás u voličů propadla sociální demokracie? Proč získala tak malou podporu?

Snad mi příznivci ČSSD z řad vašich čtenářů odpustí zlehčující nadsázku, ale pro tuto stranu letos platí úsloví: Všechno špatně. V průběhu celého volebního období nedokázala komunikovat s výsledky své politiky. Stěžovat si na Andreje Babiše, že si její výsledky přivlastňoval, je jako by si fotbalové mužstvo stěžovalo, že soupeř běhal rychleji. Pak přišla nezvládnutá vládní krize, nešťastné nahrazení jasného lídra strany obtížně srozumitelným triumvirátem a v říjnu hysterický, hašteřivý závěr volební kampaně, který stranu neprezentoval jako klíčového hráče české politiky, ale jako zmateného jedince, který vlastně protestuje sám proti sobě. Myslím, že ČSSD mezi květnem a říjnem přesvědčila velkou část svých někdejších příznivců, že hnutí ANO v žádném případě neporazí. To byl hlavní klíč k jejímu propadu.

A čím si naopak svoje místo vysloužili Piráti? Mnoho politických oponentů je kritizuje, že jsou pro praktické fungování ve vedení státu nepoužitelní. Reflektují toto voliči, nebo tady vyhrává „čerstvá krev“?

Zdá se mi, že je příliš brzy posuzovat schopnost Pirátů pohybovat se ve vysoké politice. V Praze ukázali, že na magistrátní úrovni to zvládají, mají ve svých řadách mnoho schopných lidí. Jsou pochopitelně voleni jako strana protestní, tedy především proto, že se od nich čeká rozbití stereotypů vlády takzvaných tradičních stran, ať už si pod tím lidé představují cokoli. Důležité je, že v jejich případě se jedná o protest, který není extrémně levicový, i když někteří z nich mají anarchistickou minulost, ani extrémně pravicový. Pro obezřetné voliče tedy neznamenají nebezpečí zásadní systémové změny režimu. Proto jsou volitelní pro poměrně široké vrstvy české veřejnosti. Věk samozřejmě hraje velkou roli, například podle poznatků Medianu měli výrazně vyšší podporu mezi svými vrstevníky než mezi voliči střední a starší generace. 

Naplnila se vaše slova, když jste v minulém rozhovoru šeptnul politikům malou radu? Tedy: „Pokud bych ale měl a směl vyslovit jednu obecnou radu, pak bych politikům pošeptal, aby zmenšili rozdíl mezi deklarovaným nepřátelstvím v době volební kampaně a de facto vynucenou spoluprací po volbách. Mnozí politici se dnes vymezují vůči možným budoucím partnerům a nesdělují voličům, že zarputilé odmítání kompromisů při skládání vládních koalic vede k nestabilní vládě a možná i předčasným volbám.“

Obávám se, že se moje slova naplňují. Rozumím tomu, že některé strany a hnutí odmítají vládnout s hnutím ANO, a nezpochybňuji, že pro to mají ze svého hlediska dobré, někdy by se dalo říci, dokonce úctyhodné důvody. V souhrnu to ale může dopadnout podle úsloví, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Nepřísluší mi posuzovat, jak se mají politické subjekty stavět k osobě Andreje Babiše, ale totální ostrakizace celého hnutí, které ve volbách získalo bezmála třetinu platných hlasů, by mi přišla případná jen tehdy, pokud by toto hnutí reálně ohrožovalo demokratické uspořádání státu, jako tomu bylo u KSČ v letech 1946 a 1948. To se hnutí ANO určitě netýká.
Nepřipadá mi správné ani rozumné, aby se politici stavěli do pozice, že poradit si s povolební situací je jen a jen úkolem Andreje Babiše. Všichni, kdo byli zvoleni do Poslanecké sněmovny, mají svůj díl odpovědnosti za budoucnost tohoto státu a všem voliči jednou spočítají, jak se této role zhostili. Možná se mýlím, možná voliči ze všeho nejvíce ocení tvrdé a zásadové postoje, i když jejich důsledkem mohou být podivné varianty politického vývoje, od dlouhého vyhasínání Sobotkovy vlády přes různé kabinety bez důvěry až po ty už zmiňované předčasné volby.

Objevují se návrhy na zavedení obecného referenda a častokrát s úmyslem dosáhnout vypsání referenda o setrvání v Evropské unii. Je možné, že Tomio Okamura k tomu nakonec dotlačí Andreje Babiše? Již teď proevropští aktivisté bijí na poplach, že je to začátek konce našeho členství v Evropské unii.

Hnutí ANO by určitě kývlo na zákon o obecném referendu, ale jsem přesvědčen, že by konání takového referenda svázal mnoha omezujícími podmínkami od vysokého kvóra až po vymezení témat, o kterých se v referendu podle tohoto obecného zákona hlasovat nedá. Zakotvení v euroatlantických strukturách je pro ANO důležité, protože je důležité pro podnikatele, kteří ho podporují, samotného Andreje Babiše nevyjímaje. Umím si tedy představit určitý kompromis: zákon o obecném referendu ano, ale referendum o vystoupení z Evropské unie, a případně i z NATO, v žádném případě ne.

Byla by tím ohrožena pozice České republiky jako Západu? A kam chtějí směřovat Češi? Jaké postavení má u nich Evropská unie nyní?

Tohle je otázka k úplně jinému tématu, vyberu si z ní jen tu část, která se týká postojů české veřejnosti. Významná část české politické elity vystupuje už dlouhou dobu proti evropské integraci a často i proti Evropské unii jako instituci. Začal s tím už Václav Klaus v době svého prezidentství, Miloš Zeman se v průběhu svého prvního volebního období změnil z podporovatele Evropské unie v jejího kritika. Média hrají ve vztahu k Evropské unii také negativní roli, trend bulvarizace směřuje k tomu, že se zdůrazňují problémy, ze kterých se dělají mnohdy senzace titulních stránek, zatímco pozitivní aspekty a dobré zprávy se krčí, obrazně řečeno, na desáté stránce vlevo dole.
Kombinace těchto dvou vlivů přinesla stav, kdy si velká část české veřejnosti myslí, že členství v Evropské unii nám vlastně není k ničemu. Průzkumy ovšem ukazují, že takové názory mají především lidé, kteří se o politiku nezajímají a také zpravidla nechodí volit. Zdá se tedy, že i kdyby se referendum o vystoupení z Evropské unie konalo, jeho výsledkem by bylo potvrzení našeho členství. Je to ale hra s ohněm, v Británii to také vypadalo na potvrzení členství, a místo toho přišel brexit.