V souvislosti s přílivem uprchlíků a imigrantů se hovoří o údajné xenofobii českých občanů. Ale není strach z cizího, pokud tedy nepřeroste ve vyloženou fobii, pro člověka něco přirozeného? Asi si také do bytu nepozvu hned nějakého cizího člověka, natož pak abych ho nechal u sebe bydlet...

Víte, vést teoretickou diskuzi je jedna věc, ale zkuste navrhnout třeba někomu ze signatářů výzvy takzvaných vědců, ať se jeho dcera na pár dnů přestěhuje do uprchlického tábora a žije tam bez policejní ochrany. Bez schopnosti cítit strach nedokáže žádný živočich přežít. Problematickým se strach může stát ve dvou situacích.

Jakých?

Za prvé. Když někdo není schopen strach překonat a když chybí základní ochota přinášet oběti. Vojáci, kteří brání svou zemi a své rodiny, možná vědí, že nepřítel je silnější, vědí, že budou zabiti, a přesto jdou do boje. Strach je vyvážen odhodláním. Tak to má fungovat. Ale podívejte se třeba na Michaela Kocába, který vidí v televizi záběry imigrantů a už volá, že se nedokážeme ubránit, máme se vzdát a doufat, že se nenaštvou. To je typický příklad nezvládnutého strachu.

Za druhé. Situace, kdy se bojíme bezdůvodně. Bojím se něčeho, co není nebezpečné. My dnes ale stojíme tváří v tvář stovkám milionů muslimů odhodlaných přesunout se do Evropy, přinést sem své zvyky a zákony. Vidíme, že nemají nejmenší chuť brát na nás ohledy. Myslím, že člověk nemusí být antropolog ani bezpečnostní analytik, aby viděl, zda je to důvod k obavám, či nikoliv.

Také se hovoří o tom, že strach lidí plyne z toho, že jde o něco neznámého. Ale pokud jde o imigranty z islámských zemí, nejde naopak spíše už o něco známého, o čem máme informace? Například víme, že islám se od 7. století šířil ohněm a mečem, prorok Mohamed krutě zabíjel a zotročoval porobené obyvatele a své odpůrce; arabští muslimové dobyli téměř celé Španělsko i dříve křesťanská území severní Afriky a Blízkého východu, která před tím patřila k Římské a Byzantské říši, Arabové obsadili Sicílii, byli zastaveni až v polovině Francie u Poitiers... Tataři se dostali až na Moravu, do Polska... Turci dvakrát obléhali Vídeň... Dále víme, jak funguje právo šaría v muslimských zemích. Víme, jak funguje společnost v Africe... Opravdu jde o obavu z neznámého?

Především musím připomenout, že pokud chci navštívit nějakou cizí zemi, nebo se tam dokonce chci přestěhovat, a obyvatelé té cizí země se bojí plešatých sociologů, je v první řadě mojí povinností ty obavy rozptýlit a přesvědčit je, že nejsem nebezpečný. Možná mi to dá hodně práce. Ale pokud to nedokážu, tak do té země nemohu. A případně si nemohu stěžovat, když mě domorodci třeba zabijí. Věděl jsem, že se mě bojí, je to můj problém.

Stejný problém platí obecně. Obyvatelé České republiky mají vážné obavy o svou bezpečnost a mají k tomu důvody. Důkazní břemeno je tedy na příchozích. A co dělají, aby nás přesvědčili, že jsou mírumilovní? Okázale překračují české zákony, chovají se k nám jako ke služebnictvu, vyhrožují nám, místo vděčnosti za jídlo a ubytování vyvolávají vzpoury. Máme plné právo jednat s nimi stejně jako s jakýmikoliv jinými agresory.

Též se používá pojem „předsudek“, který je obecně používán spíše jako něco negativního. Ale například v konzervativním politickém myšlení je předsudek pojímán jako něco pozitivního, jako po staletí získávaná a předávaná zkušenost, která je mi kompasem, když já osobně třeba takovou zkušenost ještě nemám. Určitě se stává, že rodiče malému dítěti řeknou, že když uvidí skupinu Romů, ať si dá pozor na svou peněženku a ať nezůstává mezi nimi samo. Stejně tak, jak jsme již na to narazili, nemusím jet přímo do nějaké muslimské země či vidět, jak nějaký muslim sousedovi usekne hlavu, abychom si všimli, že prostě s islámem asi není úplně všechno v pořádku. Není tedy předsudek jakýmsi sebeobranným prostředkem pro členy komunity, který vzniká a udržuje se po staletí na základě zkušeností, které jsem nemusel získat osobně, ale které mě ochraňují? 

Někteří sociální vědci věří, že rozumová úvaha je spolehlivější než předsudek. Jiní zase mají za to, že předsudek je spolehlivější než rozumová úvaha. Dějiny 20. století dávají za pravdu spíše těm druhým. Znovu a znovu nás experti přesvědčují, že zvyky a předsudky předávané po generace už neplatí, a že máme přijmout jakési moderní metody. Obyčejní lidé pokaždé tuší, že z toho kouká průšvih. A pokaždé to průšvihem opravdu skončí. Takže máme sociální programy, které ze slušných lidí vytváří flákače a kriminálníky. Máme moderní způsoby výchovy, díky kterým vyrostla generace s nadprůměrným zastoupením arogantních rozmazlených fracků. Máme moderní politiku začleňování, která nás přiblížila k faktickému rozpadu společnosti. Z toho, co nám ti slavní experti vnucují, nefunguje vůbec nic!

Multikulturalismus je další takovou utopií. Jeho jedinou výhodou je, že většina lidí na první pohled vidí, že je to tak strašná pitomost, že vůbec nemá smysl se tím zabývat. Radím čtenářům: Pokaždé, když vám nějaký sociální vědec říká něco opačného, než co vás učila vaše babička, nevěřte mu ani „ň“.