Zaměřme se nejprve na prognózy, jak se nový prezident Donald Trump bude chovat na světovém kolbišti. Někteří tvrdí, že bude vstřícný k Rusku, že neuznává „umírněné rebely“ v Sýrii a již dříve říkal, že by uznal Krym jako součást Ruska a podobně. Mnohé prý rovněž vypovídá jeho návrh na jmenování generála Flynna, který je vstřícný k Rusku, poradcem pro národní bezpečnost. Na druhou stranu Trump chce mít šéfem CIA Mika Pompea, který bývá označován za jestřába. Jak se v tom všem máme orientovat? Dá se už dnes charakterizovat Trumpův budoucí vztah k Rusku?

V úvodu odpovědí na vaše otázky si dovoluji poznamenat, že odpovědi jsou dávany bezprostředně po přijetí rezoluce EP o boji s ruskou propagandou. Rezoluce se psala a uschovávala dlouho, nese všechny symptomy politické inerce a ukazuje na vztah EU – EP k Rusku. Přijatá rezoluce dokumentuje rozkol mezi jednotlivými členskými státy EU, mezi parlamentskými frakcemi a v neposlední řade diagnostikuje stav EU a neuvědomění si elitami skutečnosti, že o osudu Evropy a EU nebude nikdy rozhodvat ani EK, ani EP, nýbrž občané Evropy a EU, sami. Pro porozumění uvádím, že rezoluce dovoluje identifikovat jako přivržence ruské propagandy i účastníka diskuse o Rusku, který zastupuje západní pozice. Současně rezoluce identifikuje Rusko jako ochránce tzv. evropských hodnot a EU jako degradátora těchže. Skutečností totiž je, že Rusko ani v těžkých dobách nezakázalo například protiruskou stanici Radio Svobodná Evropa nebo nějaký západní tisk. I dnes vystupují v ruských TV debatách patologičtí rusofobové a kritici současného politického vedení Ruska a prezidenta Putina. Z této absurdní pozice, kterou přijala za svou vlastní i ČR, formuluji odpověi na vaše otázky.

Pro první část otázky se mi nabízí jednoduchá odpověď:  Prezident Trump se bude chovat na světovém kolbišti jako sólista všude tam, kde k jeho akci, nebo akcím, bude stačit pouze jeho podpis, a ne souhlas například Kongresu. Na kolbišti, kde bude potřebovat souhlas zákonodárců, bude jeho chování ovlivněno především nikde jasně nedefinovanými národními zájmy USA, zákonodárci a vývojem ve světě. Ten zcela jistě budou spoluurčovat USA, ale i další státy, včetně Číny a Ruska. Pro další část otázky se nabízí několik odpovědí. Všechny mají něco přímo nebo nepřímo společného s odpovědí na první část.

Omezím se na tři krátké části. První indikuje rozpětí potřeb a nutností USA v současné a představitelné budoucnosti. Vychází z objektivních příčin: a) obrovská a pokračující zadluženost USA, b) uvědomění si amerických elit, že hospodářská dominance se musí opírat o reálnou výrobní ekonomiku a kontrolu světového účetnictví c) komplexita perestrojky postindustriální společnosti USA v globalizovaném světě přesahuje rámec možností USA a hospodářského systému, založeném na expansivitě. Jinak formulováno: Zubní pastu vymačkanou z tuby nedá nikdo zpět beze zbytku a bez násilí.

Druhá odpověď indikuje aktuální stav Číny. Odpověď je velice komplexní, protože se týká politické, hospodářské a individuální sféry. Politické vedení Číny si uvědomilo závislost Číny na exportu, z něho vyplývající zranitelnost a nejistotu, promítající se především do vztahů k USA a k EU, potažmo i k Rusku, a k dalším přímým sousedům Číny. Aby Čína překonala interní krizi a mohla přejít na kvalitativně vyšší úroveň rozvoje, musí zabezpečit vnitřní stabilitu v zemi, rozšířit domácí trh a zvýšit spotřebu. Zde se k čisté politice přidává hospodářská politika. Obě budou vyžadovat ‚nové balení‘ ve vlastních inovacích. To proto, že v kontextu politické ekonomie se nachází skutečná potřeba vlastnictví přírodních zdrojů, nebo zabezpečený přístup k nim, přístup k novým trhům, snížení úvěrování USA, a v neposlední řadě systémový intenzivní rozvoj individuálních schopností lidských zdrojů, zabezpečující inovace, jejich řízení, a v neposlední řadě, plánovaní extrémních situací a jejich řízení v dynamickém prostředí.