Opět si připomínáme výročí 17. listopadu. V jakém stavu je naše demokracie a do jaké míry jsme se za poslední dobu přiblížili, či nepřiblížili k tomu, o čem jsme snili po roce 1990?
Česká demokracie momentálně prodělává hlubokou krizi své identity. Vývoj po volbách ukazuje, že jsme se ideálům, kvůli kterým jsme před 28 lety zaplnili náměstí, hodně vzdálili. Politici a jimi ovládaná média odmítají reflektovat vůli voličů, obhajují obstrukce, zpochybňují demokracii jako takovou. Místo diktátu jedné strany před listopadem 1989 a oddanosti Moskvě dnes slyšíme pohádku o demokratických a nedemokratických politických stranách a o tom, že patříme na Západ. Tak jako tenkrát je i dnes opozice označována za protistátní, jednající ve prospěch zlých imperialistů. Jenom tentokrát nejsou z Wall Street, ale z Kremlu. Dlouhou dobu jsem opakoval, že česká politická třída má po čtvrt století už prošlou záruční lhůtu, takže se chová jako „betonové hlavy“ minulého režimu v roce 1989. Stejně jako oni odmítají myšlenku, že suverénem je lid, nikoliv politici, ať už se ohánějí adjektivy jako demokratičtí, proevropští atp.
Někteří vidí ohrožení demokracie v Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi. Sám Andrej Babiš tvrdí, že právě on chce realizovat to, o čem jsme tenkrát snili: Fungující ekonomika, úspěšné rodinné firmy, infrastruktura, fungující státní správa… Co je spíše pravda?

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík