Jak byste charakterizoval Trumpovu cestu po Asii?

Trumpova cesta Asií byla doslova „spanilou jízdou“ – nikoliv v našem historickém pojetí husitských výprav, ale v doslovném chápání. Trump byl všude, jak v Číně a Vietnamu, tak na Filipínách, přijímán s otevřenou náručí, dokonce s císařskými poctami. Filipínský prezident Rodrigo Duterte mu dokonce zazpíval do ouška milostnou píseň „Jsi světlo mého světa“. Na druhé straně Trump sám rozdával úsměvy a srdečné stisky rukou na všechny strany. Čínského prezidenta nazval dokonce „mimořádným člověkem“, ač ve své předvolební kampani nešetřil slovy kritiky.

Přesto pro většinu komentátorů unikal její skutečný smysl: vždyť nešlo o podpisy nových dohod, rozvoj obchodních styků, ale naopak americký prezident zdůrazňoval, že „pravidla se změnila. Se Spojenými státy musí být jednáno spravedlivě.“ Obchodní schodky v neprospěch USA je potřeba rychle snížit. Jinými slovy řečeno, USA budou v obchodě postupovat tak, jak uznají za vhodné. Těžko si však představit, jak to chce zařídit. Například Čína má s USA obrovský obchodní přebytek. Trump ho dříve kritizoval, nyní v Pekingu prohlásil, že je to „vina“ předchozích amerických vlád. Tak obešel i to, co v předvolební kampani tak kritizoval: že Čína znásilňuje americkou ekonomiku a krade pracovní místa v USA. Naopak čínského prezidenta Si Ťin-pchinga zahrnul nyní chválou jako „mimořádného člověka“.

Čína stále patří mezi největší světové držitele amerických státních dluhopisů neboli amerického státního dluhu, třebaže je před třemi lety začala prodávat. Nejvíce jich koupilo Japonsko. Čína za dolary nakoupila svou vlastní měnu, ale její dolarové rezervy přečíslují stále ještě americké. Čínské zahraniční rezervy přesahují tři biliony dolarů, ač v roce 2014 to byly dokonce čtyři biliony.

Trump vyzýval navštívené asijské země, aby se semkly kolem USA a tak společně čelily severokorejské jaderné hrozbě. To prohlašoval nejen v Jižní Koreji, kde snad došlo k jediné odchylce od předem připraveného programu: Trump se nejel podívat na hranici se Severní Koreou – podle oficiálního sdělení kvůli špatnému počasí, podle severokorejské strany, že se „zalekl severokorejských vojáků“. V každém případě vládní deník KLDR o Trumpovi napsal, že je odsouzen k trestu smrti za urážky jejich vůdce.

Shrnuto: Nebylo zřejmé, co touto zatím nejdelší – dvanáctidenní – zahraniční cestou Trump sledoval. Těžko z ní vyčíst nějakou strategii, třebaže už před ní nebyla žádná vysoká očekávání. Tím spíše po ní není vlastně jasné, proč ji prezident uskutečnil. Zapůsobit na Američany, jak je přijímán na nejlidnatějším kontinentu světa, aby si z toho vzali příklad? A také – proč například vynechal Japonsko, kterého se hrozba z KLDR, o niž Trump nejčastěji hovořil, bytostně týká?

Kritizoval Trump při jednání s čínským prezidentem také nedodržování lidských práv v Číně a otázku Tibetu?

Americký prezident se dotkl pouze jediného pro Čínu choulostivého tématu, jímž je Tchajwan. A to v tom smyslu, že čínskou stranu ujistil, že respektuje politiku jedné Číny, byť předtím zpochybňoval právě svrchovanost kontinentální Číny nad Tchajwanem. O Tibetu však nepadlo ani slovo, stejně tak jako o otázce dodržování lidských práv. Za něj to učinila například v Evropském parlamentu Michaela Šojdrová, když na plenárním zasedání jménem Výboru pro kulturu a vzdělávání požadovala, aby Evropská komise podmínila spolupráci mezi EU a Čínou dodržováním lidských práv.

V současné době jde zejména o to, že Evropská komise na příští rok vyčlenila 8 milionů eur na „Rok cestovního ruchu mezi EU a Čínou“ právě v době, kdy „Čína zadržuje stovky politických vězňů a v nepředstavitelném rozsahu porušuje lidská a sociální práva desítek milionů lidí“. Problémem asi je, že americký prezident podobným výzvám nenaslouchá ani je nečte.

Jednalo se rovněž o některých konkrétních problémech, například o konfliktních oblastech?

V Pekingu se Trump prakticky nezmínil ani o současném konfliktu mezi Čínou a Vietnamem v Jihočínském moři. Až v Hanoji při diskusi s vietnamským prezidentem Tran Dai Quangem se nabídl, že by mohl v tomto územním sporu působit jako prostředník: „Pokud bych mohl sloužit jako prostředník, dejte mi vědět... Jsem velmi dobrý zprostředkovatel,“ doslova řekl.

Jde o letitý konflikt kvůli sporným ostrovům. V roce 2014 byl zostřen, když Čína vybudovala ropnou plošinu ve vietnamských vodách Jihočínského moře. Dávno již odpluly ty časy, kdy obě země úzce spolupracovaly a kdy Čína dokonce Vietnamu nabízela použít atomovou bombu proti „cizím agresorům“. Osobně jsem byl v únoru 1979 na vietnamsko–čínských hranicích, když je překročily čínské jednotky, aby „potrestaly“ Vietnam za jeho zásah v sousední Kambodži proti polpotovcům. Byli jsme tak blízko frontové linie, že mi moji vietnamští ochránci nabízeli, zda „si nechci střelit nějakého Číňánka.“ Samozřejmě to byl nesmysl, jako nezávislý novinář jsem byl i mezi čínskými vojáky, to jen uvádím jako přímý svědek toho, jak se přátelství může změnit v nepřátelství – ale také naopak.

Americko–vietnamské vztahy se přes stigma tragického válečného konfliktu stále více zlepšují. Jde jen o ekonomické hledisko, nebo také obavu z Číny?

Důkazem toho, jak se z nepřátel stávají přátelé, nebo alespoň partneři, dokazuje vývoj americko–vietnamských vztahů po pařížských dohodách z roku 1973. Od té doby navštívil Donald Trump Hanoj už jako čtvrtý americký prezident. Pravda, zpočátku to nešlo tak rychle, zvláště poté, kdy 30. dubna 1975 z tehdejšího Saigonu, dnes Ho Či Minova Města, odletěl vrtulníkem ze střechy velvyslanectví americký velvyslanec jako poslední Američan. A že se jich tam za válečná léta vystřídalo na deset milionů. Bohužel řada z nich se vracela v cínových rakvích. A v jižním Vietnamu jejich odchod oplakávaly pozůstalé ženy a jejich děti, představitelé saigonského režimu, armády a samozřejmě také na 130.000 prostitutek, které sloužily americké armádě.

Kromě socialistických zemí se tam jako první objevili Japonci s nabídkou svého zboží. Poté americké úřady postupně povolovaly návštěvu Vietnamu bývalým vojákům a jejich rodinným příslušníkům, za nimi následovali diplomaté a obchodníci. V roce 1994 byly obnoveny diplomatické vztahy a začala dokonce společná námořní cvičení. Vietnam se zúčastnil transpacifického partnerství a USA mu pomohly vstoupit do světové obchodní organizace WTO. Roku 2000 Bill Clinton uzavřel první oficiální obchodní dohodu, v roce 2013 prezidenti Obama a Trung Tan Sang uzavřeli strategické partnerství, které znovu potvrdil Donald Trump svou návštěvou, když zmíním alespoň ty nejdůležitější události.

Naší společností rezonuje nadcházející cesta Miloše Zemana do Ruska...

Už jednou jsem hovořil o „spanilé jízdě“, a v jistém smyslu to platí i o Zemanově cestě do Ruské federace. S jeho letadlem letí ještě dvě další, protože ho bude doprovázet mj. téměř sto padesát našich podnikatelů, zatím snad nejmasovější doprovod, jaký při podobných státních návštěvách pamatuji.

V Moskvě je plánována jen krátká návštěva, aby prezident mohl poobědvat s Michailem Gorbačovem. V loňském září jsem připravoval účast bývalého sovětského prezidenta v Praze na mezinárodní konferenci o vztazích EU a Ruska. Gorbačov už měl letenku, se Zemanem jsem dohodl jeho přijetí v Lánech, pro hosta mi poskytl i svého osobního lékaře atd. Ačkoliv se Gorbačov opravdu na návštěvu Prahy těšil, v den odletu mi zavolal jeho tajemník, že v noci museli Michaila Sergejeviče odvézt do nemocnice.

Tam stačil alespoň nahrát svůj audiopozdrav účastníkům. Nyní má kardiostimulátor, avšak zvláště jeho dcera je proti jakékoliv zahraniční cestě svého otce. Proto jsem osobně rád, že s Milošem Zemanem poobědvá. Vždyť i Gorbačovovi vděčíme za to, že po 17. listopadu 1989 nedošlo k žádnému silovému zásahu; dal tehdy příkaz sovětské posádce v Milovicích, aby „všemi prostředky“ zabránila takovému střetu, ač pro něj byly už připraveny některé jednotky naší armády a milice. Sovětským diplomatům nařídil, aby okamžitě přestali jednat s tehdejšími našimi oficiálními státními a stranickými představiteli a naopak aby navázali kontakt s Havlem a s novou vládou, jakmile se vytvoří. Ostatně, popsal jsem to v knize Michail Gorbačov. Uchránil Prahu od krveprolití?

Hlavním cílem Zemanovy čtyřdenní návštěvy jsou však další ruská města a především v Soči setkání s prezidentem Putinem. Je zajímavé, že od zimní olympiády se toto přímořské město stalo oblíbeným místem dostaveníček ruského prezidenta se zahraničními státníky. Například tu pobývala Merkelová, rovněž s početným konvojem německých podnikatelů.

Osud Putinova pozvání Zemanovi byl kratší a šťastnější než v Trumpově případu. Náš prezident se o něm dozvěděl při svém neplánovaném setkání s ruským ministrem zahraničí Lavrovem v New Yorku během svého pobytu na Valném shromáždění OSN a jak prohlásil, velmi si tohoto pozvání cení, považuje ho za vyznamenání. Tématem jejich nynějšího rozhovoru mají být především otázky ekonomické spolupráce a to i v oblasti cestovního ruchu, ale zřejmě i nebezpečí současného terorismu – islámského, jak zdůrazňuje Zeman, třebaže prezident podle vlastních slov nechce řešit světové problémy, za něž hlavní odpovědnost nesou mocnosti.

Jak si vede Francie s prezidentem Macronem? Země už upustila od výjimečného stavu, mladý politik na sebe dál poutá i poněkud nechtěnou pozornost...

Prezident Macron poněkud rozčeřil poklidnou hladinu veřejného mínění přiznáním, že za tři měsíce své vlády utratil na vlastní péči 30.000 eur, ač mu bude v prosinci teprve čtyřicet let. Jeho manželka je o 24 let starší, byla jeho učitelkou na gymnáziu a spolu se sblížili, když Emmanuelovi bylo teprve 15 let. Brigitte byla vdaná, rozvedla se až v roce 2006, následující rok se vzali. Brigitte má tři děti a sedm vnoučat, její dcera Laurence byla Macronovou spolužačkou. To však Francouzům nijak nevadilo, letos 7. května se Macron stal v historii nejmladším francouzským prezidentem většinou 66 procent hlasů. Nevím, jak by mu to prošlo v našich lednových volbách.

Francouzský prezident má mnohem větší pravomoci, mj. on sestavuje vládu. Macron ji vytvořil z příslušníků nejrůznějších stran – kromě Národní fronty Marine Le Penové. Hlavně ze začátku byl mnohem vstřícnější pro uprchlíky, po několika atentátech pozměnil svůj názor. V rámci Evropské unie však tvrdě vyžaduje rozdělení uprchlíků podle stanovených kvót, v tom se shodne s Merkelovou. Zasazuje se i o zmenšení přílivu pracovních sil z chudších zemí EU, zejména aby pracovali za nižší mzdy, než jsou v dané zemi obvyklé.

V EU chce prosadit společný rozpočet a pro eurozónu společný parlament. Při květnovém setkání s Vladimirem Putinem neváhal kritizovat nedodržování lidských práv v Rusku. V červenci na summitu G20 v Hamburku kritizoval vysokou porodnost v Africe jako destabilizující. Uvedl, že „i kdyby byly do zemí, v nichž mají ženy běžně sedm až osm dětí, investovány miliardy eur, ničemu by to nepomohlo“.

V současné době čelí demonstracím proti novému pracovnímu zákonu Code du travail. Zachovává sice některé dřívější základní principy jako je stanovení minimální mzdy 1480 eur (tj. cca 38 tisíc korun), délka pracovní doby 35 hodin týdně a boj proti diskriminaci. Podstatně však mění podmínky uzavírání pracovních dohod mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Abychom pochopili, nač jsou Francouzi citliví, připomenu, že od 1. ledna platí zákon, který firmám s více než 50 zaměstnanci nařizuje dohodnout se na „právu na odpojení“. To je doba, kdy zaměstnanci nebudou muset psát ani odpovídat na pracovní maily, aby na to „neztráceli čas a nenesli psychické důsledky z přepracovanosti jako je nespavost, syndrom vyhoření nebo problémy v rodině“.

Jak si tedy žije Francie a zvláště Paříž v těchto dnech?

Abych nemusel jen listovat francouzským tiskem, zavolal jsem přátelům v Paříži. Potvrdili mi, že ještě do této chvíle nejsou Elysejská pole plná stánků s vánočním prodejem, protože dosud trvá spor jejich organizátorů s primátorkou města, která požaduje, aby to byly estetické stánky a pouze s francouzským, především pařížským zbožím. Dále pokračují demonstrace, byť prý už v menším měřítku, proti novému pracovnímu zákonu, který by měl vstoupit v platnost od 1. ledna. A samozřejmě jsou to nekončící diskuse o islámském terorismu a kritika těch, kteří islám hájí. Mezi mé informátory patří Andrej a Aljona Gračovovi, kteří od roku 1991 žijí v Paříži a stali se francouzskými občany.

Gračov byl jedním z nejbližších spolupracovníků Michaila Gorbačova a jeho tiskovým mluvčím jako prezidenta. Přiletí do Prahy, aby se 20. listopadu v Evropském domě účastnil prezentace mého překladu své knížky Zkáza sovětského Titaniku – symbolicky k 100. výročí říjnové revoluce. Poté pojedeme na pozvání Nadace Železná Opona společně autobusem do ATOMMUZEA v brdském Míšově pokřtít knihu v bývalém úložišti sovětských jaderných hlavic, které se jako jediné na světě zachovalo v původní podobě. Bude to více než symbolické.