Někteří antikomunisté tvrdí, že politická garnitura bývalého režimu si vyšlechtila milionáře typu Andrej Babiš, aby zaujali voliče a převzali moc v zemi. Není tato konspirační teorie hodně přitažená za vlasy?

Byl jsem vždy odpůrcem konspiračních teorií. Bylo v nich vždy více fabulace než skutečnosti. Tím neříkám, že se politika nepojí s jistým druhem konspirativních metod.

Jak se díváte na tvrdý antikomunismus, který je u části pravice dodnes jedinou nosnou politickou ideou?

Nemám rád žádný fanatismus. Tam, kde chybí střízlivá úvaha, to vždy vede ke zcestným závěrům. Jakmile je něco anti, třeba antisemitismus, antigermanismus či anticiganismus, tak to předurčuje negativní vztah k danému problému. Byl jsem vždy pro realismus. Pochopil jsem to ve vztahu k církvím a dokonce ani antiklerikalismus nemám rád.

Jaký postoj jste ve své snaze o realistické myšlení pojal k církevním restitucím?

Mě to nevzrušuje. Církvím se mělo vrátit, co bylo jejich. Mám pocit, že finanční odstupné pro ně je přehnané. Je v tom více politiky než spravedlnosti.

Konspirační teorie, která je stále živá, zní, že Židé ovládají svět. Vy jste byl neonacisty také zapsán na seznam důležitých tuzemských Židů. Jak jste to vnímal?

Byl tam i Ludvík Vaculík. Jakmile je společnost natolik svobodná, že dává možnost, aby se lidé projevovali, budou podobné seznamy vznikat. Byť tento je již na hranici ústavnosti. Ve společnosti bude vždy určitá elita, jíž odpovídá určité procento lůzy. Uprostřed je lid. V každé demokratické zemi se mohou projevit všichni. Jde o to, aby Ústavní soud strany, v jejichž programu či praxi jsou násilné metody, zakázal. Nic jiného se nedá dělat.

Hlavně Václavu Havlovi je dodnes vyčítáno, že byl po roce 1989 velmi tolerantní, byť byla nejlepší příležitost zakázat komunisty. Co vy na to?

Komunisté měli dobře promyšlenou a vymakanou organizaci, takže kdyby byli zakázáni, na okamžik by se jim to trochu ztížilo. Nicméně by se tím nic nezměnilo. Založili by si stranu jinou, což vlastně udělali, když se přejmenovali. Ve své nástupnické organizaci si stejně upravili program tak, aby byl v souladu s Ústavou. Zákazem se nic nezmůže. Společnost musí fungovat tak, aby tyto radikální strany vysunula na svůj okraj. Nicméně KSČM dnes na okraji není.

Ostatně jste se ocitl i v seznamu „pravdoláskařů“, tedy lidí, jimž byl blízký první český prezident Václav Havel. Jaké byly vaše vztahy?

Nejvíce jsme se vídali v době, kdy ještě nebyl prezidentem. Šlo o kamarádský vztah a vídali jsme se poměrně často. Když byl prezidentem, tak mě občas pozval do Lán, kde byla strašná kupa lidí. Z nich dvě třetiny za ním táhly, protože po něm něco chtěly. Tito lidé se toužili dostat k moci. Já po něm nic nechtěl, po moci netoužil. Když mě zahlédl, tak se vždy spokojeně usmál, že vidí starého kamaráda. Vyměnili jsme si pár vět a zase se rozloučili. Tu pozici jsem mu nikdy nezáviděl.

Proč jste nikdy neměl žádné politické ambice?

Vždy, když mi nabízeli nějakou funkci, jsem se tomu s úspěchem vyhnul. Měl jsem jedinou ambici - psát. Všemu, co mě rušilo, jsem se vyhýbal. Proto jsem se i méně účastnil chartistického usilování a později i sametového a následného vření. V devadesátých letech jsem to velmi využil a pořád jen psal. Jsem psavý člověk. Píšu pomalu, ale pořád.

Vymýšlel jste někdy schémata, jak své příběhy postavit, jako třeba Milan Kundera?