Úvodem se zeptám na váš nedávný text, v němž uvádíte, že zůstanete Čechem a vlastencem, i když vám bude spíláno do xenofobů. Setkal jste se s nějakou negativní reakcí poté, co vyšel v MF Dnes?

Přiznám se, že za tento článek jsem si žádná kritická slova zatím nevyslechl, protože se těžko polemizuje s názorem, že bychom se měli chovat jako vlastenci. To je hodnota, kterou teoreticky ctí všichni. Ovšem to, co si pod tímto pojmem představujeme, v tom se těžko shodneme. To jsem poznal v reakcích na jiné mé články, v nichž jsem se zabýval obecnými zkušenostmi, které nabízejí dějiny pro současnost. Ale těch negativních bylo rozhodně méně než pozitivních. Jsem však demokrat a pozorně si pročítám i negativní ohlasy a přemýšlím o nich, protože nikdo není bez omylů, mí kritici se mohou mýlit, ale mýlit se mohu samozřejmě i já. Ten, kdo chce být jen chválen, ten zakrní.

Proč myslíte, že se u nás k tématu migrace přistupuje tak nesmiřitelně až nenávistně a člověk opačného názoru je oponentem brán rovnou za nepřítele?

Takový pohled není výsadou jen naší společnosti, ale je obecný. Copak se Evropská unie nesnaží už řadu let kriminalizovat názory, které nekonvenují oficiální doktríně korektnosti? Nesmiřitelnost v ideologických otázkách je a byla všudypřítomná. Copak si mohli rozumět ve sporech o kalich katolíci a utrakvisti? Byli snad pokrokáři na dvoře císaře Josefa II. ochotni naslouchat argumentům jezuitů? Při sporech o Alsasko a Lotrinsko si Němci a Francouzi rozbíjeli v hostincích ústa tak dlouho, až to skončilo světovou válkou. Ve středověku se žáci učili diskutovat, dnes nás to nikdo neučí a nic nás nenutí diskutovat tak, abychom odpovídali na otázky těch druhých, ale většina si doslova „mele“ to své. Poslechněte si diskuze ve veřejnoprávním a politickém prostoru! Nehledají se odpovědi, ale často se doslova uráží oponent, který má jiný názor.

Spisovatel Vlastimil Vondruška
 

Píšete knihy o českých dějinách a chválíte naše předky za to, že tuto zem chránili proti nepřátelům a budovali ji k obrazu svému. Nejsou obavy – podle průzkumů až tří čtvrtin české společnosti – z toho, že ji někdo změní ke zcela jinému obrazu, než bychom si přáli, přehnané a jen vyvolávané těmi, kdo ze strachu lidí chtějí těžit?

Politici chtějí vždycky těžit ze strachu svých voličů. Nedělejme si iluze, že se politické kampaně vedou korektně. Zamyslete se jen nad hesly, se kterými adepti o politické prebendy vystupují. Už to, že slibují spoustu výhod, které pak zaplatí z našich daní, není fér. Politický boj není zápasem myšlenek, ale demagogie. Zatímco se obáváme, aby nechtěli někteří politici těžit z přehnaného strachu lidí o osud našeho státu, nikomu nevadí, že jiní politici těží z neustálého popichování zaměstnanců, aby se stavěli proti zaměstnavatelům, z nekorektních sociálních slibů spojovaných s demagogickým tlakem proti těm tak zvaně bohatým, z neustálého omezování naší svobody ve jménu menšin, kouření, strašení dětí čertem a já nevím jakými ještě hloupostmi. To politici, ti minulí, současní i budoucí, rozdělují společnost a vytvářejí dojem, že jen jejich program je správný a ti ostatní ohrožují naši demokracii. Satiricky jsem tohle popsal v knize Strana štěstí. Vznikla před skoro deseti lety, ale dnes je snad ještě aktuálnější než v době, kdy vyšla poprvé.