Sedmnáctý listopad… Jak jsme si zvykli uvažovat o tomto svátku? Jak silné jsou podle vás resentimenty po minulém režimu a jak kvalitní je debata, jak o zločinech komunismu, tak o temnějších stránkách polistopadového vývoje?

Dětem, které v té době byly ještě na houbách, je 17. listopad 1989 prezentován jako konečný vítězný zvrat v historii národa. Podobně byl mně v dětství coby konečný vítězný zvrat prezentován 25. únor 1948, který jsem nezažila, a tudíž jsem, stejně jako moji vrstevníci, byla objektem všudypřítomné státní propagandy. Dítě manipulaci nerozpozná a dokáže i lampiónový průvod (nebo třeba průvod s jednostejnými červenými kartami) vnímat jako zábavné dobrodružství. Pak přišla šedesátá léta kulminující v událostech pražského jara a moje generace předčasně dospěla. Cenzura byla zrušena a dříve tabuizované informace se na nás valily nejen z novin a časopisů, ale dokonce i z obrazovky státní televize. Zkouškou dospělosti byl potom srpen. Národ jako celek v té zkoušce obstál. Když se naši politici vrátili živí z Moskvy s podepsaným poddaneckým protokolem, značná část občanů Československa to nevnímala jako definitivní konec nadějí. Statečnost Františka Kriegla nás povzbuzovala ve víře, že i v tom nově definovaném prostoru (a za přítomnosti okupačních vojsk) bude možné uhájit alespoň směr předchozího vývoje. Především mladí lidé, nedotknutí atmosférou strachu z padesátých let, odmítali couvnout do přikázaných pozic, zatímco u těch starších se začal probouzet pud sebezáchovy. To, že jej někteří potlačili a dál nazývali vpád spřátelených vojsk zradou, je pak profesně diskvalifikovalo, učinilo z nich občany druhé kategorie, což postihlo i jejich rodiny. Normalizace sice nebyla zdaleka tak tvrdá jako padesátá léta, ale trvala dvacet let. Stejně dlouho jako první republika. Ale šlo o kvalitativně zcela rozdílná dvacetiletí.

Zatímco v průběhu první republiky se idea suverénního Československého státu s demokratickými principy pěstovala jako čerstvě zasazená rostlinka, normalizace zacházela s přeživšími zbytky občanského cítění jako s plevelem. Nutno však připomenout, že toto čištění dělali za okupanta naši. Což je jeden z důvodů, proč jsou vzpomínky na dobu normalizace u různých lidí tak různé. Další příčina odlišného vzpomínkového hodnocení je sociální. V sedmdesátých a osmdesátých letech sehnal práci každý, dokonce i cikáni a NO (osoby nepřátelské k režimu). Zdravotnictví a lázeňství bylo taky plošně dostupné, i když některým pacientům byla věnována komfortnější péče. Na získání vysokoškolského titulu musel absolvent skutečně obor úspěšně vystudovat, ale zdaleka ne každý studovat směl, i když na to měl (IQ). Cestování za železnou oponu mělo záludná pravidla, dovolenou ve vlasti si ale mohla dopřát asi každá rodina stejně jako prázdninové dětské tábory.