Pane prezidente, Česko a Srbsko mají dlouhodobě blízké vztahy. Jak byste popsal tyto vztahy a co si Srbové myslí o Češích? A kde spatřujete prostor pro další rozvoj těchto vztahů?

Nemusíte moc dobře znát historii, abyste ocenili kvalitu našich vztahů a vztahů mezi našimi občany. Já jsem vyrůstal v Kragujevci (stopadesátitisícové město ve středním Srbsku – pozn. red.), kde je velký památník věnovaný československým vzbouřencům z první světové války, kteří odmítli páchat zvěrstva na straně rakousko-uherské armády a Němců. Vzbouřili se a byli tam zabiti, zastřeleni a tam jsou pochováni.

Srbsko ukázalo svůj vztah k Česku i svým postojem v roce 1938, i v roce 1968. V roce 1968 se to znelíbilo velkému Rusku, tehdejšímu Sovětskému svazu, a dlouho pak trvalo, než se vztahy urovnaly, a to jen proto, že Sovětský svaz vstoupil do svrchované země proto, aby zde prosadil svoji vůli. A to je základ toho, jak dnes naši lidé dobře žijí a jak se mezi sebou přátelí. 

Naše zákonodárství je nyní v souladu s Evropskou unií. Srbsko je země přijatelná pro investory, která dostala dobrá hodnocení od mezinárodních finančních institucí. Nekompromisně šetří, plní rozpočet, někdy zatěžujíc své občany více, než by si mohla dovolit nějaká jiná země, ale naši lidé vědí, že jsme ztratili mnoho let a že to nyní musíme dohánět. Když si, koneckonců, nyní něco odepřeme, jednou se nám to vrátí, budeme se mít lépe a lidé jsou na to připraveni.

Česko je pro nás známý partner, což vyplývá z doby před druhou světovou válkou, kdy jsme měli možná i nejlepší možné vztahy, připomenu Malou dohodu s Rumunskem (vojensko-politické spojenectví Československa, Jugoslávie a Rumunska – pozn. red.). Tehdy velcí čeští intelektuálové jezdili do Bělehradu, v Praze studovala spousta našich významných lidí, máme velmi podobné kořeny, podobný jazyk. Kdybychom spolu mluvili pomalu, rozuměli bychom si myslím tak ze 70 procent, a to je k rozhovoru postačující. Takže vše hraje pro spolupráci a záleží jen na nás, kteří momentálně rozhodujeme o dění v Srbsku a v Česku, abychom se spojili a tu spolupráci uskutečnili co nejlépe.

Dnes jste mluvil s naším prezidentem Milošem Zemanem. Co si o něm myslíte? Jaký na vás udělal dojem?

My se známe po celou dobu, co jsem prezidentem Srbska. Potkáváme se, pan prezident byl na oficiální návštěvě v Bělehradu, vídáme se na všech větších setkáních a vždy si vyměňujeme názory. Miloš Zeman je netypický politik, nezapadá do žádných stereotypů nebo vzorců. Nemá rád Evropskou unii, byl proti bombardování Srbska, byl proti uznání Kosova a Metochie. Stejně tak nyní, když je prezidentem, svobodně vyjadřuje své postoje. Naopak v době bombardování v roce 1999 především tehdejší prezident Havel, kterému Srbsko věřilo a kterého si vážilo pro jeho tvůrčí dílo, k nám byl tak nemilosrdný.

Tomislav Nikolić, prezident Srbska. Foto: Hans Štembera, PL

Prezident Zeman je člověk zcela otevřený spolupráci, ví, co je v Evropské unii dobře a co by se mohlo zlepšit. Není si jistý, zda momentální složení Evropské komise je takové, aby se ta zlepšení mohla co nejlépe realizovat. Má svoji vizi spolupráce s jinými státy, svoji vizi nevměšování do vnitřních záležitostí jiných států, a tím je zcela ve shodě se Srbskem. Já si myslím, že prezident Zeman je přítel Srbska, a je to vidět nejen z dojmu, který zanechal on sám, ale i další vaši vrcholní činitelé. Všichni jsou na straně spolupráce se Srbskem.

Na otázku České televize, zda lituji, že Česko uznalo nezávislost Kosova a Metochie, jsem řekl, že je neuvěřitelně líto především Česku. My se tu nemůžeme rozhodovat, jestli je nám to líto nebo z toho máme radost. To je věc daného státu a organizace, jejímž je ten stát členem a jak přijímá principy této organizace. Česko se tenkrát takto rozhodlo a to rozhodnutí se velmi těžko dá změnit. Nedošlo ale k navázání nějak zvlášť důležitých vztahů s institucemi v Prištině a myslím, že tam Česká republika nikdy nebude mít velvyslance. To je známka toho, nakolik něco vaše země udělat musela a nakolik si to už nepřeje.

Co se týče Evropské unie a případného vstupu vaší země, není pro vás brexit argumentem, aby Srbsko s integrací vyčkalo?

Není. My chceme být členy Evropské unie. Členské země Evropské unie mají ten luxus se rozhodnout, že vystoupí, ale je také jasné, že se nejdříve musí rozhodnout, že se vstoupí. Možná se i my, jednoho dne, až už budeme členy EU, rozhodneme, že vystoupíme. Nicméně abyste mohli odněkud odejít, musíte tam nejdříve vstoupit.

Srbsko nemá důvod se vyhýbat společnosti ostatních civilizovaných a organizovaných zemí, ve kterých je pořádek, ke kterému také směřujeme, ve kterých je ještě k dispozici dostatek investic, dostatek kapitálu pro jednu malou zemi jako jsme my. My neočekáváme, že všechno dostaneme na zlatém podnose, až vstoupíme do Evropské unie, ale očekáváme, že v evropských fondech, které jsou určeny pro normálně fungující státy, je něco, co nám pomůže s ještě lepším startem, abychom se mohli ještě lépe odrazit. My chceme do Evropské unie, ale nejdříve se ona musí rozhodnout, jestli chce nás.

Nejsem z těch, kteří předpovídají datum, kdy se tak stane, ale nyní si troufám odhadnout, že to nebude trvat dlouho, neuběhne tolik času. Evropská unie se teď kymácí a to se mi nelíbí. Když se kymácí Evropská unie, kymácí se i Evropa. Není to tak jednoduché, někdo se možná raduje, že je Evropská unie v krizi. Já se neraduji, i když v ní nejsme. Neumím si představit, že se nyní vše znovu rozpadne, že si budeme říkat, jak se v Německu a ve Francii dobře žije, jestli budeme opět potřebovat víza do všech zemí v Evropě, když někam pojedeme. Je toho mnoho. Uvidíme, jestli – až dorazí investice z Evropské unie – jestli ti lidé zůstanou v Srbsku jako investoři, nebo ne. Ale hlavně, my vyvážíme zboží především na východní trhy. Když se to vše v Evropě rozklíží, budou asi jednotlivé státy spolupracovat s Ruskem a nás, kteří s nimi máme bezcelní obchod, nebudou potřebovat. Proto je v našem zájmu, aby se Evropská unie zachovala. O Evropské unii rozhodují ti, kteří v ní jsou, i když je pravda, že některých členů se nikdo na nic neptá.

Existují pro Srbsko, krom tlaku na uznání Kosova pochopitelně, nějaké hranice, přes které by Srbsko nešlo a raději řeklo, že do EU nevstoupí? Například nutnost vzdát se blízkých vztahů s Ruskem?

Samozřejmě, jsou hranice. Pokud nám dnes řeknou, že musíme přerušit vztahy s Ruskem, možná řeknou zítra, že musíme skončit s Čínou. A pozítří s Kazachstánem. Proč bychom to měli akceptovat? Proč bychom měli akceptovat cizí politiku? Někdo by většinou hlasů v Bruselu rozhodl, abychom uvalili sankce na Rusko a Rusko by takové sankce pocítilo možná za 1500 let. To je, jako kdyby blecha kousla medvěda, asi tak by Rusko pocítilo naše sankce. Srbsku nepřísluší zavádět sankce. My jsme země, která byla dlouhá léta sama pod sankcemi. Přežili jsme pod sankcemi všechno možné. Velmi dobře ale víme, že sankce nejvíc postihnou ty nejchudší, nejbezmocnější a nejslabší, nejmladší a nejstarší. Když jsou sankce namířeny proti vládě, vládě vůbec neuškodí. Naopak jí pomůžou, protože se mezi lidmi rozšíří nepřátelský duch proti tomu, kdo sankce uvalil a vláda se ukáže jako zastánce před tímto nepřítelem a nakonec má u vlastních občanů ještě lepší politické postavení.

Nicméně existuje nějaká společná evropská politika…

Srbsko tu část příběhu o společné evropské politice nikde v Evropě nevidí. Pokud by existovala společná zahraniční politika, pak by i těch pět členských států EU, které Kosovo neuznaly, nakonec nezávislost Kosova a Metochie uznat muselo. Jak prošly tyto země testem společné zahraniční politiky? Jsem rád, že prošly, ale jak, ptám se? Nikdo neměl odvahu jim říct: vyhodíme vás z Evropské unie, když jste neuznaly nezávislost Kosova. Jenže Kypr se bál, Řecko se bálo, Španělsko se bálo, Rumunsko, Slovensko… všichni se něčeho báli, ale i kvůli svým zájmům neuznali Kosovo a Metochii.

Srbský prezident s autorem rozhovoru Radimem Panenkou

Když je nemohou přinutit uznat Kosovo, musí přimout nás, i když jsme ho neuznali. Nemohou nás nutit hádat se s ostatními. Pokud je důvodem k sankcím postup Ruska na Krymu, proč nikdo neuvalil sankce na Evropskou unii za to, jak se chová na Kosovu? Je zde těch pět států, na kterých se ukázalo, na jakém principu to vlastně funguje. Neuznali nezávislost Kosova a Metochie, v pořádku. Neuznali nezávislost Krymu, v pořádku. Na Rusko byly uvaleny sankce kvůli Krymu. Ptám se, proč tedy neuvalí sankce na členy Evropské unie kvůli Kosovu? Na ty, kteří ho uznali… To je určitý obraz, který vypovídá o fungování té organizace. Přitom Evropa není nadnárodním státem, Evropa je sdružení států. A kdo to tam řídí? Nezapomeňme, že voleb do Evropského parlamentu, kde se pak vše rozhoduje, se účastní 15 procent lidí. Jediné Srbsko se drží svých principů a já jsem na ty principy hrdý.

Pokud jde o Rusko, někteří západní politici a představitelé NATO říkají, že Ruská federace představuje bezpečnostní hrozbu pro celou Evropu. Co si o tom myslíte?

Na to vám řeknu jedno – lidé, kteří tohle říkájí, jednou prohrají volby ve svých státech. Běžní občané v Evropě nebo ve světě se nechtějí hádat s Ruskem. Když politici řeknou, že je Rusko bezpečnostní hrozbou, tím mohou strašit možná tak baltské země. Nevím, koho tím ještě chtějí strašit. Koho Rusko napadlo? Někdo jiný bombarduje daleko víc než Rusko.

To jsou pohádky pro malé děti. Takoví lidé, kteří to šíří, odcházejí z politické scény. Každý, kdo bude ve své zemí šířit nenávist proti nějaké jiné zemi, blízké nebo daleké, bude nucen odejít z politického života.  Obyvatelé Evropy, respektive světa, už nechtějí konflikty. To se ukázalo na volbách v Americe. Už bylo dost válek. Není důležité, že je to daleko od Ameriky, mají válek dost. Běžní Američané chtějí ukazovat svoje pasy v Česku i jinde v klidu a bez toho, aby jim někdo říkal, že se nestydí za to, že jsou Američané. Když tohle světoví lídři vyřeší, sejdou se a dohodnou se, všechno zase rozkvete.

Závěrem neopomeňme Ameriku, kde nedávno vyhrál prezidentské volby Donald Trump. Co myslíte, že se změní ve světě, na mezinárodní scéně? Třeba v souvislosti s Ukrajinou, válkou v Syrii a bojem proti islámskému terorismu atd.?

Nevím. Budu čekat, co Donald Trump udělá. To, co říkal, to byla kampaň. Já mohu mluvit jen za Srbsko. Měl jsem radost, že vyhrál Donald Trump, protože jsem věděl, co nás čeká, pokud by vyhrála Hillary Clintonová. A vítězství Donalda Trumpa nemůže pro Srbsko znamenat, že nám bude hůř. Možná se nic nezmění a budeme na tom stejně, jako kdyby vyhrála Clintonová. Dobře, ale aspoň se vyměnil člověk a nebudeme se muset dívat na někoho, kdo nám přinesl tolik zla. Nebudeme se muset dívat na někoho, komu Albánci staví pomníky a přejmenovávají po ní a jejím manželovi ulice. 

Možná s Trumpem nepřijde nic lepšího, ale je tu aspoň ta šance, že bude lépe. S Clintonovou žádná taková šance neexistovala. A to platí i pro celý svět. Možná nebudou lepší vztahy s Ruskem, ale existuje šance. S ní šance nebyla. Možná bude vše stejné i v Syrii, i když si myslím, že v Syrii už teroristický Islámský stát nemůže dlouho vydržet, musí padnout a pak by měla začít další jednání, která celý konflikt ukončí. Svět už nemůže trpět takový rozmach terorismu.