Situace s přílivem uprchlíků je pro Německo, které v letošním roce očekává rekordní čísla až 800 tisíc žadatelů o azyl, tak neúnosná, že začíná požadovat v rámci Evropské unie dohodu o jejich přerozdělování a koordinovaném řešení. Měli bychom v rámci unijní jednoty na tento apel přistoupit a přijímat imigranty v počtu, který na naši zemi podle nějakého klíče vyjde?

Tak tato skutečnost především potvrzuje to, co říkám od začátku a co málokdo chce slyšet. A sice to, že jde o něco, co tu dosud nebylo, o novou skutečnost, s níž Evropa nebyla v dohledné historii konfrontována. A jakákoli srovnání s roky 1938, 1968, s emigrací, nemají žádný význam. Je to něco nového, a proto musíme přijmout i nová řešení. Protože Evropa zatím zůstává jako jeden celek, tak je požadavek Německa asi logický. Ale naráží na možnosti jeho řešení. Především je třeba si uvědomit, že přijímáním se to nevyřeší. Další přijímání statisíců lidí je vyloučeno a musí tomu být učiněna přítrž. Mluvit o přerozdělování v situaci, kdy nevíme, kdy to skončí a perspektivy jsou neznámé, se mi sice zdá logické i spravedlivé, ale málo realizovatelné.

Zastánci přijímání migrantů tvrdí, že mezi uprchlíky jsou lidé prchající před násilím a my jim musíme pomoci a nepodezírat šmahem všechny, že do Evropy jen přijeli využívat sociální systémy. Druzí takové úvahy odmítají s tím, že jsme jejich problémy nezpůsobili a nemůžeme je ani řešit. Jak bychom měli správně postupovat?

Tvrzení, že jsme problémy nezpůsobili a že je nebudeme řešit, jako odpověď neobstojí, protože evropské dohody, které řeší problém azylů, se neptají na to, jestli ten, kdo poskytuje azyl, to zavinil. Ale obávám se, že států, které se rozpadají a v nichž začíná být problém s fungováním státu, spíše přibývá, než aby ubývalo. Kde se to zastaví, aby nakonec států, odkud budou lidé prchat, protože je tam špatně, nebylo více než těch, do nichž utíkají, protože je tam dobře? Tato stará řešení, právo azylu, právo na ohled k lidem, kteří trpí, jsou sice spravedlivá, jsou sice v souladu s platnými zákony, ale jsou už málo praktická. Jak odlišíme lidi, kteří sem jdou? Můžeme to odlišit v jednotlivých případech, kdy uteče rodina, ale v tom statisícovém množství to fungovat nemůže. A musím upozornit na jednu základní tezi, na kterou se zapomíná. Právo funguje jen tehdy, je-li porušováno v jednotlivých případech. Je-li právo porušováno masívně, tak prostě nefunguje. Jestliže je zabit jeden člověk, je to vražda a soud to vyřeší jako vraždu. Jestliže se na ulici běžně střílí lidé, tak to právo prostě nevyřeší. Právo není nástroj na řešení masového porušování práva. To musí nastoupit jiné prostředky, a to se nám jaksi nechce říct.

V minulém týdnu vzaly tisíce běženců útokem hranice Makedonie s Řeckem, jejich velkému náporu čelí Maďarsko na hranici se Srbskem a tamní politici se chystají schválit změnu, aby se nelegální přechod hranic z přestupku stal trestným činem, za nějž by hrozily až čtyři roky vězení. Lze tyto situace brát za příklad toho, že právo při tak masivním porušování už nefunguje?

Události na makedonských hranicích jen ukázaly bezradnost politiků. Tři dny těm tisícům lidem bránit, aby prošli, a pak odejít a umožnit jim to, ukazuje na bezradnost evropské politiky. Evropa si s tím na rozdíl třeba od Austrálie neví rady, jen přijímá řešení ad hoc. a podobně. Ale pokud jde o tu uvažovanou změnu zákona v Maďarsku, tak se změní zákon a co? Ta situace bude stejná. Jak chceme zavírat tisíce lidí za to, že porušili zákon, jak to může prakticky fungovat? Změníme zákon, řekneme, že takové počínání je nezákonné, ale když ho poruší statisíce lidí, tak právo na řešení tohoto případu prostě fungovat nemůže.