V souvislosti s událostmi v Katalánsku se nyní opět dostal do veřejné debaty právnický pojem „právo na sebeurčení“. Kde se uznávání tohoto práva historicky vzalo a jak se vyvíjelo?

Právo na sebeurčení se začalo objevovat v 19. století v souvislosti s objevením se nacionalismu a myšlenky, že národ v etnickém či jazykovém slova smyslu by měl mít právo rozhodovat o sobě. Právo na sebeurčení tehdy nemuselo nutně znamenat požadavek na oddělení se od jiného státu, ale naopak právo na sjednocení a zbavení se cizí nadvlády, jako tomu bylo v případě Itálie ve druhé polovině 19. století. Znovu na scénu toto právo vystoupilo v době rozpadu velkých říší v průběhu první světové války.

To není jen případ Rakousko-Uherska, Německa nebo Ruska, ale také Osmanské říše. V jejím případě právo na vlastní stát bylo Brity přislíbeno Arabům, ale tento slib nebyl dodržen. Po druhé světové válce bylo právo na sebeurčení zahrnuto do Charty OSN a některých dokumentů připravených OSN a znovu se na scéně objevilo v procesu dekolonizace v 50. a zejména 60. letech 20. století. Nyní se o něm hovoří v případě např. Kosova, Tibetu, Kurdistánu nebo také Belgie. V každém z těchto případů v trochu jiných souvislostech. Společným znakem ale vždy bylo, že národ či skupina usilující o sebeurčení je pod cizím panstvím, nebo dokonce je utlačována. Což si nemyslím, že by se dělo Kataláncům.

Může mít toto „sebeurčení“ i jinou podobu než čistou samostatnost, třeba utvoření federace, nebo naopak připojení k jinému státu?

Jistě, sebeurčení znamená rozhodování o vlastním osudu. A je věcí příslušného národa či skupiny, pro jakou formu (sebe)organizace se rozhodne. Zda pro samostatný stát, nebo vysokou míru sebesprávy v jiném, větším celku.

Katalánsko má v rámci Španělska v současnosti „autonomii“. Co tato autonomie obnáší?

Španělsko patří mezi země, které jsou mimořádně decentralizovány a tamní autonomní regiony jsou vybaveny vysokou mírou samostatnosti. V mnoha směrech se rozsah jejich pravomocí rovná pravomocím státům ve federacích a některé federace dokonce překonává. Rozdíl je nakonec především v tom, že ve federacích je členským státům přiznávána částečná suverenita, protože se přinejmenším formálně ideově vychází z toho, že federace je svazek vzniklý z vůle suverénních menších celků, které se vzdávají části své suverenity ve prospěch většího celku, který ustavily. Takto španělská ústava postavená není, pravomoci samosprávným, autonomním regionům dává španělský stát, a nikoliv naopak. Španělská ústava navíc výslovně zakazuje, aby vznikla federace z některých či všech autonomních celků.

Věcně katalánská autonomie znamená správu a organizaci veřejného zdravotnictví, infrastruktury, také např. určování poplatků za využívání dopravní sítě, podíl na organizaci systému sociálního pojištění, výlučně organizaci vězeňství na území regionu, podíl na organizaci justice a její správě, právo na vlastní policii, stanovování pracovního zákonodárství a další.

K zabezpečení těchto funkcí má také autonomie vlastní zdroje příjmů z daní vybíraných samostatně na území regionu.

Postavení autonomních celků ve Španělsku je tedy velmi vzdálené například rozsahu pravomocí našich samosprávných krajů. Španělské autonomní celky disponují vlastními, poměrně rozsáhlými a významnými zdroji příjmů, vlastním zákonodárstvím a vlastními mocenskými orgány.

Nikdy jsem úplně nechápal, proč Španělsko, které je poměrně národnostně i jazykově pestré (navíc i v historii bylo rozdělené), po všech separatistických tenzích od Katalánců, Basků i dalších skupin nejde cestou federalizace, kdy by jednotlivé části měly suverenitu, některá práva by spravovaly samy a některá by na základě vzájemné dohody sdílely, jako je tomu třeba v USA. Jsou pro to ve Španělsku nějaké ústavněprávní důvody, nebo k tomu jen chybí vůle?

Mohu se mýlit, nejsem odborník na španělskou historii, ale přestože je Španělsko velmi různorodé, žádná z dnešních autonomních oblastí nebyla nikdy v posledních staletích samostatným státem, který by se se Španělskem spojil nebo jím byl pohlcen. Nepočítám poměrně krátká období různých revolt, třeba i ve 20. století. Historicky tedy nikdy ve Španělsku nepanovala situace, kdy by společný stát vznikl z vůle samostatných celků, jako tomu bylo například při vzniku Spojených států amerických. Podle mého názoru to tedy neodpovídá tamní realitě. Až na tento prvek, tedy přiznání svrchovanosti, ovšem španělské autonomní celky, jak jsem již uvedl, disponují velmi rozsáhlými pravomocemi, kterými překonávají postavení členských států mnohých méně decentralizovaných federací.

Katalánsko nyní v referendu deklarovalo vůli osamostatnit se. Se znalostí faktů známých týden po referendu a se zkušeností, jak podobné události proběhly jinde – myslíte si, že se podaří tuto veřejnou vůli dovést k reálné samostatnosti?

Těžko říct. O samostatnost i svobodu se nezřídka musí bojovat. Někdy se stát či režim sám zhroutí. To se ale nezdá, že by byl případ Španělska. Takže vše je podle mě otevřené.