V polovině června jste nám řekl, že Evropa nemá na to, aby pomohla chudým a utlačovaným z celého světa, odmítl jste, že by Eritrejci měli právo na azyl, a nechal jste se slyšet, že chudí Afričané budou muset zemřít chudí pro blaho svých dětí a vnuků. Někteří pozorovatelé však tvrdí, že v důsledku klimatických změn, sucha, nedostatku vody a neobdělavatelnosti půdy však v příštích desítkách let nebudou mít šanci přežít. Jak se s tím srovnává vaše svědomí? Stále je považujete za ekonomické migranty, které nepřijímáte? A jak to řešit po praktické stránce – sám jste řekl, že tento proud běženců je jen předvoj.

Důsledky klimatických změn, sucha, nedostatku vody a neobdělavatelnosti půdy v Africe už „civilizovaná“ (čti postkoloniální) Evropa „řeší“ více než půl století, aniž vybudovala dostatečně hluboké artéské studně, aniž jakkoliv pomohla potravinové produkci Afriky, zejména té severní. Pamatuji si na diskusi, která se bezvýsledně vedla v OSN. Byli jsme lhostejní k bídě dětí v Súdánu, k bídě dětí v Somálsku. Každých pět vteřin zemře hlady jedno dítě.

Přiznejme si, že nechceme v blízkosti svých hranic syté, sebevědomé a vzdělané černochy a Araby. Přiznejme si, že kolonialismus bídy a závislost zemí Maghrebu na dovozu potravin nám vyhovuje. Přiznejme si, že naše civilizace je postavena na principech kořistnictví z bídy jiných. To je přece podstata kapitalismu, ve kterém jeden má vše a druhý nemá nic. Moje svědomí se smířilo s tím, že proletářský internacionalismus neexistuje a jeho realizace ve 20. století byla tím, co způsobilo neefektivitu socialistických ekonomik. Nelze ze společnosti odčerpávat 10–20 % HDP na „pomoc“ a dalších 10 % na zbraně a armádu, aniž to nezanechá nevratné následky. Statistika OSN zprůměruje hlad a chudobu ve světě pro naše svědomí tak, že se nám vcelku daří dobře všem. Hladomor podle definice OSN nastává až tehdy, pokud dva dospělí nebo čtyři děti z deseti tisíc lidí umírají každý den kvůli nedostatku jídla a 30 % dětí trpí podvýživou.

Egypt, kam si jezdíme na lacinou dovolenou, dováží miliony tun pšenice. Rodina v takovéto „rozvojové zemi“ utratí za potraviny 50–80 % svých příjmů. Ve „vyspělých“ zemích za ně utratíme 10 až 20 %. Chceme žít jako egyptský zemědělec? Nechceme…

1943 Rwanda, Urundi, 35 000–50 000 mrtvých. 1943–1944 Indie, Bengálsko, 1 500 000 mrtvých. 1967–1969 Nigérie, Biafra, válka. 1 500 000 mrtvých. 1968–1974 Sahel, sucho. 500 000 lidí mrtvých. 1973 Etiopie, sucho. 100 000 mrtvých. 1983–1985 Sahel, sucho. Hladovělo 22 000 000 lidí. Somálsko, Etiopie, Džibutsko, Keňa a Uganda… Mám pokračovat?