Měla Vaše víra vliv na Vaše postoje a jednání v politice?

Má to dvě roviny. Ta první je, že víra, ať je jakákoli, pokud to není víra fanatická nebo víra ve zlo, by měla člověka zušlechtit a měla by mu pomoci při politickém rozhodování. Myslím, že je dobře, když v politice jsou morálně kvalitní, integrovaní lidé, kteří každou chvíli neříkají něco jiného nebo nepřevlékají kabáty, jak je bohužel u nás zvykem, proto je politika příliš pragmatická, cynická a v podstatě účelová. Druhou rovinou, a to je nepříjemné pro křesťansky věřícího člověka, je to, že politika přece jen nejsou nedělní bohoslužby. V politice musíte dělat přijatelné kompromisy, jinak to nejde, musíte často volit mezi dvěma zly, málokdy se stane, že pravda je čistá, jako na papíře, a pro věřícího člověka je někdy složité a pracné najít patřičnou míru kompromisu, která je pro svědomí člověka únosná. A přitom jsou kompromisy nutné, aby se lidé vůbec domluvili. V jakémkoli společenství si lidé nevystačí s tím, že má každý svou správnou, jedinou, svatou pravdu a tou ostatní mlátí po hlavě. O to víc to platí v politice.

Vzpomínáte si někdy v době, kdy jste byl poslancem nebo senátorem, na takovou situaci, že jste musel opravdu řešit nějaké vážné dilema?

V České národní radě jsem byl po revoluci, tam pro mne bylo nesmírně těžké zjištění, že společnost rezonovala na osobnosti, které jsem považoval za nekvalitní. Na osobnosti, které evidentně lidem lhaly, slibovaly nesmysly, říkaly, že není třeba dodržovat právo, že je třeba zhasnout, když budujeme světlé zítřky kapitalismu, a že pak se jednou rozsvítí a začne fungovat spravedlnost. My jsme se o to ty první dva roky hádali a mne nesmírně zklamalo, že společnost naslouchala těm, kteří říkali věci, které jsem považoval za nebezpečné. A vadilo mi například, když se člověk jako Petr Čermák (v 90. letech místopředseda ODS – pozn. red.), vedle kterého jsem seděl v poslanecké lavici, stal posléze ministrem vnitra. Myslel jsem, že umřu, bylo to pro mne stejně hrozné, jako kdyby tam byl nějaký komunista. To ale ani nebylo tak dilema, spíš zklamání. Ale jsem rád, když se nám – posledním z té disidentské skupiny, která stála proti ODS - podařilo prosadit vznik Nejvyššího kontrolního úřadu, protože oni proti tomu bojovali.

A v Senátu jste nezažil nějakou pernou chvilku, kdy jste měl problém v politice se svou vírou a svědomím?

Měl jsem jedno dilema, když se hlasovalo o zákonu o registrovaném partnerství. Naprostá většina křesťanů byla přesvědčena, že jako člen klubu KDU-ČSL budu hlasovat proti tomuto zákonu. A já jsem s dobrým svědomím hlasoval pro zákon, protože jsem přesvědčen, že ten zákon je dobrý a má hluboký smysl. Dokonce jsem i pro novelu, která se teď chystá ohledně adopce dětí registrovaných partnerů. V tom zase stojím proti řadě svých křesťanských přátel. Tehdy to bylo o to složitější rozhodování, že jsem měl odlišný názor i mezi svými souvěrci.

To jste tedy opravdu osvícený farář. Ale nedostal jste se do střetu například s dalšími zákonodárci, z nichž někteří byli až fanatickými odpůrci zákona o registrovaném partnerství? A nejen z řad KDU-ČSL, ale i ODS, vždyť zakladatel ODS, tehdejší prezident Václav Klaus tento zákon dokonce vetoval.

To říkáte vy, že jsem osvícený, ale tehdy mě někteří nazývali zločincem. Já jsem v té době napsal článek, který jsem nazval Posedlost sexem, ve kterém jsem uvedl, že nepřátelé zákona jsou posedlí sexem, protože v zákoně o něm není jediná zmínka. Je tam uvedeno, že dva lidé stejného pohlaví, kteří spolu žijí, mají určitá práva: mohou být informováni o zdravotním stavu partnera, mohou po sobě dědit atd. A napsal jsem, že si dovedu představit dvě stárnoucí řádové sestry, které spolu žijí, a když se jedna z nich chystá na věčnost, uzavřou registrované partnerství, aby ta druhá po ní mohla dědit. A tím už jsem naštval hodně lidí, když jsem o řádových sestřičkách mluvil jako o registrovaných partnerkách.