Počátkem mimořádné situace v Národním divadle (ND) bylo loňské odvolání ředitele Ondřeje Černého. Jaké podle vás byly skutečné důvody jeho konce?

Odvolání Ondřeje Černého rozhodně nebylo počátkem situace, která se kolem Národního divadla a Státní opery vyhrocuje čím dál více a která svědčí o mnohaletém diletantismu zřizovatele těchto divadel – Ministerstva kultury. Ovšem, jak už to tak bývá, nic není černobílé. Ministerstvo kultury od roku 2006 chronicky selhávalo ve své zřizovatelské funkci, jejíž nedílnou součástí je ovšem i stanovení základních mantinelů fungování organizace, které subvencuje, a kontrola vynaložených dotací. Představa některých šéfů a umělců, že miliony, které jim zřizovatel poskytuje a které tvoří zhruba 66% podíl na nákladech ND, jsou bez dalšího automaticky nárokové a mohou si s nimi zcela libovolně dělat, co chtějí, a nemusejí se nijak zodpovídat ani svému zřizovateli, ani divákům, je pomýlená stejně jako nekompetentní zásahy zřizovatele do vnitřního chodu uměleckých institucí nad obecný rámec zadání a jeho kontroly. Právě nalezení správně vybalancovaného vztahu zřizovatele a divadla a transparentních garancí z obou stran je jeden ze základních úspěchů kulturní politiky státu.

Ministerstvo tak neustále prodlužovalo ředitelování Jaroslava Vocelky ve Státní opeře Praha (SOP), který rozhodně nebyl osobností schopnou pokračovat v profilování tohoto domu, jak ho nastartoval Karel Drgáč a vedl Daniel Dvořák nebo Eva Randová. A tehdejší ministr Fischerovy úřednické vlády Václav Riedelbauch, který musel odejít z vedení Opery ND při sametové revoluci, když spolu s ředitelem ND Jiřím Pauerem nechal ND zavřít, si alibisticky „schovával“ ředitelský post některého z divadel pro sebe. A místo toho, aby ministerstvo rozkrylo podivné čachry s prodejem vstupenek v SOP a vyvodilo důsledky z neefektivního hospodaření ND, řadu let mechanicky indexací navyšovalo rozpočty těchto scén, především pak ND.

A po odchodu Jiřího Srstky z ředitelského postu ND v roce 2002 ještě za ministra Pavla Dostála a po razantním odvolání jeho následovníka Daniela Dvořáka v roce 2006 nedokázalo najít do čela naší první scény silnou osobnost. Po půlročním pověření Jana Mrzeny vedením ND ministrem Martinem Štěpánkem za doby první Topolánkovy vlády mělo instalování Ondřeje Černého pachuť ministerské svévole, když ho tehdejší „sedmnáctidenní“ ministryně kultury Helena Třeštíková instalovala přesto, že ministerstvem jmenovaná odborná výběrová komise doporučila toto řízení se slabými kandidáty zrušit a vyhlásit nové.

A ministerstvo se jen velice liknavě pokoušelo přimět hlavní město Prahu, aby místo dotování Hudebního divadla v Karlíně, které by si operetami a muzikály mělo dokázat na sebe vydělat, jak je všude jinde běžné, převzalo svoji část odpovědnosti za provoz jednoho z operních domů, jak je obvyklé v jiných městech.