Z toho, co od Donalda Trumpa zaznělo v předvolební kampani a pak i po jeho zvolení, se zdálo, že se chystá „obnovit velkou Ameriku“ a že začne s vnitřními ekonomickými reformami. Co konkrétního lze od něj v ekonomické oblasti zejména očekávat?

Jestli může obnovit „velkou Ameriku“ jeden člověk, s pomocí pouhých slibů, prostého fidlování s daněmi, oprav infrastruktury, výběrem nohsledů a podobně, pak stojí jistě za uváženou, proč už přes deset let zůstává světová ekonomika ve stagnaci, úrokové míry na nule a tak dále, a žádná vyspělá země na stagnaci nenalezla odpověď. Až tedy na Trumpa, který chce opakovat staré keynesiánské a monetaristické přístupy, bez minimálního pochopení dnešní ekonomiky, ale s nadměrným rámusem a sliby? K čemu tedy máme ekonomy? Proč je nahrazujeme prostými politiky?

K té „velké Americe“: Velikost se dnes měří relativní hospodářskou silou, to jest dynamikou podílu domácího HDP k celkovému světovému HDP. Tyto podíly se ve světě radikálně mění: nejvyšší růst zaznamenávají Libye a Jemen – přes 12 procent, ale také Indie (7,6 procenta) a Čína (6,6 procenta). To znamená, že se nutně musí snižovat podíly tradičních vyspělých ekonomik. A také, že ano: V USA je realizován „růst“ pod 2 procenta, ale Německo a Anglii čekají „růsty“ ještě mnohem nižší, stejně jako Japonsko, Brazílii, Itálii a evropské země vůbec. Nejvyšší evropský růst čeká Rumunsko, Albánie, Polsko, Slovensko, Bulharsko, Řecko, Srbsko, atp., až po ČR na 116. místě, i když před Ukrajinou, Estonskem, Maďarskem a Německem.

Tedy, hospodářská „velikost“ země spočívá v relativním podílu a ústup ze scény lze zastavit ne prostým zvýšením vlastního růstu, ale hlavně zastavením růstu ostatních zemí! Jsou-li ještě jiná měřítka velikosti, jako třeba „klesající životní úroveň“, nebo silná slova, silné dohody a silové – tj. vojenské – projekty, pak už zbývá jen ta „víra“ v Trumpa a jeho osobní vlastnosti. Připomíná to Obamu, který dostal Nobelovu cenu jen za svá slova, dávno předtím, než vůbec cokoliv udělal. Trump od něho dosti nestydatě převzal heslo „Change“, tedy změna.

Co z jeho plánů, ať už jde o infrastrukturu, zdravotnictví, pracovní místa a obnovu „amerického snu“, považujete za nejprospěšnější, od čeho by naopak měl upustit?

Trump s žádným „plánem“ zatím nepřišel. Prostá identifikace potřeb ve zmíněných oblastech ještě není plán. Kdo na světě by nesouhlasil s tím, že je třeba zlepšit infrastrukturu, zlevnit zdravotní péči při zachování kvality, generovat nová pracovní místa či obnovit „americký sen“ vlastního domu a lepší životní úrovně, než měli rodiče? V celém politickém spektru si osobně nedovedu představit, kdo by se proti takovým běžným přáním čí slibům chtěl stavět. Zakopaný pes leží v pochopení ekonomických trendů a vypracování funkčních strategií, které mají alespoň minimální šanci na úspěch a nejsou pouhým výrazem – často slepé – víry v sílu jedince a jeho schopnosti. To spíše svědčí o bezmocnosti mas.

V historii nám převládla taková víra v masy – nebo i v moudrost mas – jen dvakrát: ve dvacátých letech v Sovětském svazu a ve třicátých letech v Německu. Tím se podstatně snižuje pravděpodobnost přetrvávání víry v Trumpa a v jeho „trumpismus“. Zmíněný výčet oblastí „zaměstnává“ všechny vlády světa, nejen Trumpa. Upustit by ale neměl od ničeho, aby si proti sobě nepoštval právě své podporovatele: jejich trpělivost s Trumpem jistě není nekonečná, ale spíše netrpělivá.

Jaké skupiny obyvatelstva Spojených států mohou s Trumpovým prezidentským obdobím spojovat nejvíce nadějí na zlepšení svého života? A jak pravděpodobné je, že Trump bude ve své ekonomické politice úspěšný a jejich očekávání naplní?

Nejvíce naději mohou očekávat tzv. „gazilionáři“, které jmenoval do svého kabinetu. Bilionář se s bilionářem domluví, po celém světě: v Mexiku, Číně, Rusku, Brazílii a jinde. Jde hlavně o bankéře, spekulanty, petrolejáře, vysloužilé generály a propadlé politiky. Jako např. Rick Perry v energetice, což je ministerstvo, které on chtěl zrušit, a pak zapomněl na jeho název; nebo proruský šéf Exxon-Mobilu Tillerson. Obranu má mít vysloužilý generál Mattis, zvaný „Mad Dog“, tedy už ne tradiční civilista; i vnitřní bezpečnost bude patřit generálům jako jsou Kelly a Flynn. V kampani se Trump generálům vysmíval a ujišťoval, že on ví o válce více než oni. Podle těchto svých jmenování tedy asi nebude daleko od pravdy.

Nejvíce ovšem ztratí dělnicko-zemědělská vrstva jeho podpůrců, zaměstnanců ze starých industriálních a zemědělských oblastí. Nástup nových automatizačních a robotizačních technologií je zde nejsilnější a nové pracovní příležitosti lze očekávat jen u vysoce vzdělaných vrstev, které Trumpa ovšem nepodporují.

Ekonomické politiky jsem si zatím žádné nepovšiml. Předvolební sliby nikdy a nikde nepředstavovaly hospodářskou politiku. Bude to velké zklamání. Jediné, co lze dočasně očekávat, je růst burzovních akcií díky tisku peněz a zadlužování státu, tedy neuvěřitelné mega-bubliny, které lze nafukovat jen pokračováním stejně neuvěřitelné bankovní politiky. Trump si nemůže propad akciových trhů dovolit a musí si své bankéře udržovat, dokud to vše nepraskne samovolně a samospádem.