Nyní sledujeme velký rozruch po celé Evropě kvůli dubnovému referendu v Turecku, v němž by mohl získat turecký prezident Erdogan neomezené pravomoci. Co by to pro Turecko znamenalo?

Erdogan a jeho národ usilují o sultanát. Nelze ignorovat tu skutečnost, že od té doby, co Erdogan vytáhl turko-islamistickou kartu, jeho popularita v Turecku stoupá a od té doby vyhrává všechny volby. Proto nelze Erdoganovi vytknout, že by sám sebe chtěl dělat sultánem, ale je to touha tureckého národa. V současné době v Turecku kromě kurdské strany, jejíž valná část představitelů – poslanců je ve vězení, neexistuje skutečná opozice. Tzv. opoziční strany se svými voliči podporují Erdoganovu vizi o mocném sultanátu, který by mohl dobýt, destabilizovat celou evropskou civilizaci, která je i beztak v rozkladu.

Nizozemská vláda vypověděla o víkendu tureckou ministryni Fatmu Betül Sayan Kaya, která zde chtěla agitovat pro zmíněné referendum. Ankara poté uzavřela nizozemské velvyslanectví i konzulát a Erdogan řekl, že „chování Nizozemců připomíná pozůstatky nacismu“. Bývalý místopředseda Evropského parlamentu Libor Rouček k tomu na Facebooku napsal: „Erdogan se už úplně zbláznil. Nejdemokratičtější státy světa – Německo a Nizozemsko – nazývá fašisty, zatímco doma pozavíral desetitisíce státních zaměstnanců, učitelů, novinářů a dalších kritiků.“ Co se podle vás s Erdoganem děje? Zachutnala mu moc? Nebo má jeho současné chování souvislost s loňským červencovým zpackaným pokusem o vojenský převrat?

Pan Libor Rouček napsal, že „Erdogan se už úplně zbláznil“, to proto, že nezná tureckou „etiku“, kterou lze vnímat z pohledu naší etiky jako antietiku. Je známým jevem, že když někdo není v jisté věci erudovaný, a proto neumí vysvětlit, oč jde, přiklání se k jednoduchému vysvětlení, jako „on se zbláznil“, „on zešílel“ apod. Přitom otázka je daleko složitější a je nejvyšší čas, aby evropští sociologové, etnologové, historici a koneckonců politici se fundovaně zabývali turectvím a islamismem. Věčně nelze ignorovat toto nebezpečí, které už není před branami Evropy, ale již je v Evropě. Nelze k profesním a lidským povinnostem jakožto odpovědné a myslící osoby tak laxně přistupovat jako doposud. Co se musí ještě stát, aby ti odpovědní brali svou odpovědnost za povinnost tak, jak jim zákon a naše etika ukládají? Aby se začali zabývat skutečností, to jest ohromnou destruktivní silou turko-islamismu, aby hledali společně cestu, jak se tomu bránit! Jinak tato síla zničí naši civilizaci, která i tak je nemocná, a oni dobře vědí, že je nemocná, tím neschopná se bránit. Erdogan postupuje podle svého farth plánu a loňský pokus o „vojenský převrat“ byl součástí jeho fahrt plánu. Erdogan chce jediné: chce sultanát, který by porazil Evropu. A to je touha všech islamistů a oni vidí (Arabové atd., islamisté) v současném Turecku a Erdoganovi svou jedinečnou šanci, jak porazit evropskou, kafírskou civilizaci. To je tak jednoduché a prosté!

Rouček také vyjádřil obavu, že pokud referendum nevyjde podle Erdoganových představ, pak budou pro něj fašisté všichni včetně demokratických Turků. Dají se v tom případě očekávat další represe proti jinak smýšlejícím tureckým občanům?

Erdoganův plán stát se sultánem se uskuteční tak či jinak, bez referenda či s referendem. Ještě referendum ani neproběhlo a není schválena nová ústava a Erdogan již několikrát prohlásil, že současnou ústavu neakceptuje, a ve skutku pošlapává ústavu každým svým projevem, a to demonstrativně nahlas, aby jasně dal najevo, kdo je pánem země! Současná ústava a Ústavní soud již nejméně rok nemají svou legitimitu. V Turecku platí zákon Erdogana tak jako za sultanátu, Turecko s tím má staleté zkušenosti, že prohlášení sultána je zákonem. A ta represe se už dostala k hranicím jako za Hitlera. Korespondent nejkonzervativnějšího německého deníku v Turecku DIE WELT je již třetím týdnem v Turecku uvězněn a obviněn ze spolupráce s teroristy a německý velvyslanec ho NESMÍ ani ve vězení navštívit jakožto svého občana, což mu ukládají německé zákony za základní povinnost. Když je novinář konzervativního deníku obviněn z terorismu a jeho země nesmí ani vědět, v jakých podmínkách žije, dovedete si představit, jaké nelidské represi je vystaven třeba jen trochu jinak myslící kurdský novinář, který za sebou nemá tak mocnou zemi, jako je Německo?

Jak je to s tureckou menšinou v západoevropských zemích? Dokázal by významnou část z nich Erdogan v případě potřeby zmobilizovat pro své cíle v rámci nátlaku na Evropu? Že by formou protestů, či dokonce násilností destabilizovali země, kde žijí? Jak je to velké nebezpečí pro Německo, Nizozemsko atd., že mají ve svých zemích jakousi pátou kolonu, která je spíše loajální k jinému státu?

Vidět v Turcích či jiných islámských etnikách MENŠINU je chyba Evropy. To není menšina, ale desítky let pečlivě ideologizovaná armáda. Desítky let turecký stát s podporou západních zemí ideologizoval svou pátou kolonu všemi možnými a nemožnými metodami (ve školách, v mešitách, ve spolcích atd.). A toto etnikum je přítomno ve všech složkách západních států! Jsou senátoři, poslanci, vojáci, policisté, vojáci, podnikatelé a nejnebezpečnější zločinci. Valná část má „občanku“ těchto zemí a jde o třetí generaci, to znamená, že se v těch zemích orientují lépe než bývalí rodilí občané. Erdogan a jeho turko-islamistická ideologie má u evropských Turků daleko víc zastánců než v samotném Turecku. Uvědomte si, že Erdoganova strana během posledních voleb získala v Turecku něco kolem 50 %, ale u „německých Turků“ víc než 65 %!

Není žádným tajemstvím, že v současné době jen v Německu operují tisíce a tisíce agentů turecké tajné služby MIT, část z nich byla vyškolena samotným Německem!

Jaké nebezpečí představuje tato skupina pro Evropu, lze přečíst z posledního prohlášení jednoho z Erdoganových ministrů, který řekl: Nizozemsko má kolem 48 000 vojáků, ale my máme v Nizozemsku 400 000 svých vojáků. Co a jak ještě musí Erdogan a jeho lidé říct, aby Evropané pochopili svou realitu, na jejímž budování se sami podíleli?

Nejen Erdogan, ale valná část obyvatelstva islámských států včetně jejich panovníků vidí v evropských Turcích svou šanci či naději, jak dobýt Evropu!

Turecko v ruce drží uprchlickou kartu. Máme se obávat toho, že když se Erdogan naštve, otevře dveře do Evropy a vpustí sem další migrační vlnu?

Já jsem se teď pohyboval víc než jeden a půl měsíce po Středním východě a v severní Africe a projel jsem tisíce a tisíce km a setkal jsem se za cenu jistých rizik i s představiteli druhé strany. Těch 3,5 milionu uprchlíků, co drží Turecko v Turecku jako zbraň proti Evropě, je jen malá část, která může ještě být poslána do Evropy a dřív či později to Erdogan udělá. Tady jde o ideologickou válku se silným ekonomickým pozadím. Tak jako u Hitlera, Hitler musel válčit a válčit, aby mohl udržet ekonomiku. Podobný jev je i tady, a to platí jak pro Turecko, ale také pro Saúdskou Arábii, Katar a další islámské země reprezentované v té válce Tureckem.

Může Erdogan zajít až tak daleko, že se vykašle i na zdání spolupráce s Evropskou unií a bude si hledat spojence jinde – třeba v Rusku?

Jakási partikulární spolupráce s Ruskem je možná, ALE Putin se poučil a je obezřetnější víc než celé vedení EU a už nejde do žádného rizika či obchodu, který by mu nepřinesl víc než Turecku, a proto v této sféře není na obzoru skutečně sblížení Turecka s Ruskem. Turecko se snaží hrát ruskou kartu proti EU a Putin – tureckou kartu proti EU! Zákon kdo s koho! Cílem Erdogana a jeho spojenců je dobýt Evropu či rozložit Evropu a slabiny, křehkost, zranitelná místa současné Evropy zná a zná je dobře. Proto mu to také doposud vychází.

Co tohle všechno – roztržka s Evropou, posilování moci Erdogana – znamená pro Kurdy?

Evropa teprve nyní pomalu objevuje Kurdy jako druhý národ na Středním východě (vedle Izraele), který je vázán ke svému morálnímu kodexu. Kodex Kurdů může být zárukou dlouhodobého přátelství, kodex, který je a bude zárukou stability na Středním východě. Proto jak odcházející američtí politici, ale také ti přicházející nahlas básní o spolehlivosti přátelství s Kurdy.

Rozdíl mezi evropskými politiky a kurdskými politiky je ten, že Kurdové turko-islamisty znají a znají je dost dobře a již sto let, ale Evropané je začínají poznávat teprve nyní. Kurdové bez Evropy či s pomocí Evropy svůj boj o svobodu a demokracii povedou a nakonec svůj boj vyhrají, protože nepřítele znají, a zda se Evropě podaří ubránit stejně, jako se ubrání Kurdové, to je otázka, přestože jedni vedou boj téměř holýma rukama a ti druzí disponují nejmodernějšími technologiemi a zbraněmi.