Turkolog Laně otevřeně o možnosti války mezi Ruskem a Tureckem. A přidal varování ohledně Sýrie a Asada

Na problém ve vztazích mezi Tureckem a Ruskem upozornilo sestřelení ruského letadla. Jaké byly před tímto incidentem?

Vztahy Ruska a Turecka se před incidentem oproti dřívějšímu stavu zlepšovaly. Přestože Turecko neuznalo anexi Krymu, podporovalo své krymsko-tatarské soukmenovce a podporovalo i celistvost Ukrajiny, mělo v Rusku nezanedbatelné ekonomické zájmy, zejména pokud jde o budování významných staveb, turecké firmy tam stavěly obchodní centra a dokonce stavěly zařízení pro mistrovství světa ve fotbale. V září loňského roku se v Moskvě otevírala největší ruská mešita za účasti tureckého prezidenta Erdogana a padala slova o korektních vztazích a Turecko se vyjadřovalo ve smyslu, že Rusko může být pro něj strategickým partnerem.

Jakou to mělo mít podobu?

Turecko svého času dokonce uvažovalo o tom, že by požádalo o vstup do Euroasijského svazu eventuelně od Šanghajské pětky, což je uskupení středoasijských států vedené Ruskem a Čínou. To totiž v úvahách Erdogana a jeho strany AKP mohlo být jakousi náhražkou za turecké vztahy se Západem. Turecko se totiž netají svými imperiálními ambicemi a neo-osmanskými ambicemi, v jejichž rámci by se chtělo rozkročit nejen po Blízkém východě, ale i do střední Asie, kde žijí jeho etničtí soukmenovci. Nezanedbatelnou úlohu v korektních vztazích mela i ruská dodávka energetických surovin, Rusko plánovalo výstavbu ropovodu, který mel vést přes Turecko do Evropy, a proto se obě země potřebovaly. Významou roli hrálo i to, že pro ruské turisty bylo Turecko levná a přístupná cílová země. Rusko dokonce plánovalo výstavbu jaderné elektrárny v nejjižnějším cípu Turecka, to ale padlo kvůli ruským ekonomickým potížím a roztržce, k níž došlo. Rusové a Turci se ale v historii střetávali, a nebylo na tom nic zvláštního. Teprve na počátku 21. století byly vztahy nadstandardně dobré.

Bylo tedy hlavní příčinou zhoršení rusko-tureckých vztahů ruské angažmá v Sýrii?

Určitě. Turecko mělo velké ambice stát se vedoucí silou na Blízkém východě, a přestože původně byly vztahy mezi Tureckem a syrským režimem více než přátelské a předáci obou zemí se navštěvovali i s manželkami, v době vypuknutí arabského jara začalo Turecko pomalu obracet a napřed Asada upozorňovalo, aby jednal s opozicí a provedl reformy. Postupně pak začalo podporovat syrskou opozici, centrum syrského muslimského bratrstva se víceméně přestěhovalo od Istanbulu a Turecko začalo podporovat nejprve syrskou osvobozeneckou armádu jako sekulární opozici. Jak se ale situace znepřehledňovala, turecká podpora začala směřovat i k islamistickým silám.

V čem se nejvíc kříží ruské a turecké zájmy nyní?

V tom, že obě země chtějí ovládnout Sýrii. Když Turecko zjistilo, že Rusko provedlo letecký výsadek do Sýrie a začalo bombardovat postavení té opozice, kterou Turci podporovali, pak se nálety začaly blížit turecké hranici, muselo dojít ke střetu. A pak došlo k sestřelení ruského letadla.

Podle amerického analytika Johna Schindlera kremelská propaganda proti Ankaře zesílila a nastavila tak prostor pro budoucí konfrontaci. Jak reálný je rusko-turecký vojenský konflikt? Podle Schindlera se Rusko připravuje na válku s Tureckem a indicií jsou vojenská cvičení, která země zahájila v regionech blízkých právě Turecku…

Nejsem si jist, zda by obě strany byly ochotné dojít tak daleko, ale je pravda, že na obou stranách je vysoce vyhraněné sebevědomí – u Ruska přirozené a trvalé, u Turků vzrůstající. A navíc je Turecko vedeno jasným diktátorem a v Rusku je v čele člověk se silným postavením. Tyto osobnosti se nyní střetly a žádný z nich není ochoten ustoupit.

Historicky Rusko mívalo vždy na Turecku strategický zájem, protože pro ně Turecko znamenalo přístup k teplým mořím, to byly vždy důvody k rusko-tureckým válkám. Jedna věc je ale soustředění vojenských sil u hranic a jiná horký konflikt. A navíc Turecko patří k NATO. Důvodem příklonu Turecka k USA po II. světové válce byly výhružky ze strany Stalina, snaha kontrolovat Úžiny i další územní požadavky. V historii hrálo roli i náboženství – důležitým ideologickým faktorem totiž bylo, že Turci připravili pravoslavné náboženství o jeho posvátné centrum, kterým byl Cařihrad. I to byl důvod historických konfrontací.

Co pro současnou situaci znamená obléhání Aleppa, kde hrozí humanitární katastrofa. Nehrozí, že se Turecko pokusí přece jen zasáhnout a vypukne válka?

Tato hrozba tady je, prezident Erdogan i předseda vlády Ahmet Davutoglu mají velmi bojovná prohlášení, teď po atentátu v Ankaře svádějí vinu na syrské a turecké Kurdy a vytváří se napětí, ale domnívám se, že je to spíše vnitropolitický tah k dalšímu upevňování Erdoganovy moci upozorňováním na vnější nebezpečí, než že by udělal něco víc, než je ostřelování zpoza hranic.

V diplomatických přestřelkách padlo i obvinění, že Turecko obchoduje s Islámským státem. Jaké jsou vztahy Erdoganova režimu a této teroristické organizace?

V propagandě, která je vedena z obou stran, bylo vždy kus přehánění a zároveň kus pravdy. Mezi Tureckem a Islámským státem určitě docházelo ke kontaktům, dokonce byly zadrženy konvoje se zbraněmi, dostalo se to i do médií, ale novináři, kteří to zveřejnili, byli zatčeni, a policejní složky, které na to přišly, byly označeny za zrádce. To byly zbraně, které pravděpodobně směřovaly původně k syrské opozici, ale konečným určením mohla být například i skupina an-Nusrá nebo skupiny napojené na al-Káidu anebo Islámský stát. To jde ale těžko prokázat a v Turecku si to nikdo nedovolí uveřejnit, i kdyby to věděl.

Rusové Turecko obvinili, že obchoduje s Islámským státem a kupuje od něj ropu. Faktem je ale to, že syrsko-turecká hranice byla velice propustná. Roli hraje i to, že turecký režim je ideologicky blízko ideologii Islámského státu. Plošná indoktrinace obyvatelstva v Turecku navazuje na určité konzervativní turecké nesekulární prostředí, zejména venkovské, a vedla k tomu, že mnoho lidí z Turecka jednak začalo do Islámského státu odcházet, jednak se v Turecku vytvářely buňky indoktrinace radikálním islámem. A turecké bezpečnostní složky k tomu byly velmi liknavé.

Během posledního roku je Turecko „viditelné“ hlavně kvůli uprchlíkům, kteří ze země odcházejí do Evropy. Statisíce uprchlíků jsou tam ale již několik let. Jak žije dlouhodobě turecký stát tím množstvím příchozích?

Vše začalo tím, že turecký režim otočil a z Asada udělal nepřítele. Na základě brutálních útoků syrské armády proti opozici začalo docházet k exodu obyvatel a Turecko je přijímalo, aby dokázalo, že podporuje syrskou opozici. Masy uprchlíků chtělo používat jako jakési beranidlo pro mezinárodní veřejné mínění proti Asadovi, nicméně počet uprchlíků, který Turecko deklarovalo, se mnohonásobně zvýšil, nyní je to kolem dvou milionů. Většina z nich je přitom rozptýlena po celé zemi a postupem doby ztratili naději, že se vrátí do vlasti. V kombinaci zoufalství z dlouhé války a působení pašeráků lidí pak došlo k současnému exodu.

Jak vidíte budoucnost s ohledem na další navýšení počtů uprchlíků v Turecku?

Turecký režim do jisté míry sám exodus způsobil, když masivně podporoval opozici ve svých expanzionistických plánech a pak začal přijímat uprchlíky. Nejdříve se jim tam říkalo hosté. Ale těchto hostů přibývalo a začali být Turecku na obtíž, nemohli pracovat, děti neměly přístup ke vzdělání a ani ubytovací podmínky nebyly dobré. Tlak na odchod z Turecka začal růst a teď stojí na tureckých hranicích další desetitisíce uprchlíků kvůli nevybíravému postupu Asadových sil podporovaných ruským bombardováním. Tlak na Turecko roste a země to těžko zvládá. V Egejském moři bude muset být vytvořena zóna, která by uprchlíky vedla k tomu, aby zůstali v Turecku. Bude-li válka v Sýrii pokračovat, bude situace stále obtížnější. A Rusko se svých cílů zřejmě nevzdá, dokud prostřednictvím Bašára Asada neovládne celou Sýrii. Země se už ale nevrátí do stavu z roku 2011, a i když ji Asad ovládne, mohl by se z ní stát druhý Irák. A to je důvod, proč bude uprchlická vlna těžko zvladatelná, i když se Evropa s Tureckem dohodne. Nejde ani tak o zastavení vlny, ale spíš o její selekci.