Jen Irsko a Lucembursko mají v Evropě koncentrovanější ekonomiku než Česká republika, jejíž ekonomika je čím dál závislejší na tom, jak se v Evropě prodávají auta. Vzhledem k tomu, že automobilový průmysl u nás tvoří už devět procent hrubého domácího produktu, je namístě se obávat něčeho podobného jako v případě Nokie, která svým pádem poslala do recese celou ekonomiku Finska?

Ano, přesně to samozřejmě hrozí. Jakmile je ekonomika závislá na jednom odvětví, vždy z toho plyne určité riziko.

Má Česko perspektivně na to, aby mělo více tahounů hospodářství, a kde by vedle automobilového průmyslu mohli být?

Možná nejde ani tak o to, kolik odvětví je v dané ekonomice tahounem, ale spíš o to, jakou budoucnost tato odvětví mají. Tedy pokud bychom měli kupříkladu ekonomiku postavenou čistě jen na hnědouhelném průmyslu, pochopitelně by to byl velký průšvih, protože to je dneska už mrtvé odvětví. Mít automobilový průmysl ještě nemusí být takovým problémem, pokud automobilky, které u nás vyrábějí, zavčasu naskočí na nové technologie. Opět dám příklad. Pokud bychom u nás vyráběli jen diesely, taky by bylo během několika málo let zaděláno na průšvih, protože dieselové motory podle všeho budou na ústupu. Ale založit u nás výrobu elektromobilů napojenou na výrobu baterií a tu zase napojenou na zpracování našeho lithia – to už zní celkem dobře.

Takže když se vrátím k vaší původní otázce: Máme na to, abychom naskočili na nové technologie, ale máme pozici notně ztíženou tím, že už jsme si nechali do jisté míry ujet vlak. A lví podíl na tom nese uměle oslabovaná koruna, na které se zase podepsala ČNB.

Právě z údajů ČNB, které zveřejnila uprostřed týdne, vyplývá, že od listopadu 2013 do 6. dubna letošního roku vynaložila proti posilující koruně na devizovém trhu za nákup eur více než dva biliony korun. I když ČNB dlouhodobě uvádí, že jí růst devizových rezerv nevadí, má tahle skutečnost nějaký negativní efekt?

Větší negativní efekt než tahle samotná částka má ten fakt, že během těch více než tří let, kdy byla koruna uměle oslabená, se stačila změnit struktura ekonomiky, a to k horšímu. Začala zaostávat produktivita práce. Utekly nám technologie. To budeme dohánět mnoho let, a kdoví, jestli to vůbec doženeme. Další problém spočívá v tom, čemu já říkám „kečupový efekt“. Není to žádný odborný termín, ale jakýsi příměr: Tak dlouho třesete sklenicí od kečupu a pořád se nic neděje, až najednou se vyvalí obsah sklenice celý. Tak přesně takovému kečupovému efektu čelíme v případě inflace. ČNB se tak bála deflace, až ji to přimělo k intervencím a k prointervenování oněch dvou bilionů korun. A teď, když je do oběhu uvolněno tolik volných peněz a úrokové sazby jsou tak extrémně nízké, se najednou začínají objevovat inflační tlaky větší, než by si ČNB přála.

Za normálních okolností by to chtělo razantně zvýšit úrokové sazby; to si ale nyní ČNB dovolit nemůže, protože trh nemovitostí se už poněkud přehřívá. Proč se přehřívá? Protože ČNB držela tak nízko úrokové sazby, že lidé hledali alternativní investice na realitním trhu. A kdyby ČNB nyní zvýšila úrokové sazby, aby zabránila inflaci, spousta lidí by začala mít problém hypotéku splácet... Zkrátka ať to vezmeme z jakékoliv strany, intervence se nám vracejí jak bumerang a přinášejí řadu problémů, od zakonzervované struktury ekonomiky, přes přehřátý realitní trh, až po větší než žádoucí růst inflace. Tohle všechno ale šlo předvídat!

Nedávno se ministr financí Ivan Pilný skepticky vyjádřil k udržitelnosti penzijního systému. Přesto ale ve čtvrtek Senát jasnou většinou schválil změnu pravidel v novele zákona o důchodovém pojištění, a to tak, že se důchody budou zvyšovat o inflaci a polovinu – místo třetiny – růstu průměrné mzdy. Je to od politiků nezodpovědnost, nebo to je kapka v moři a tak moc se zase nestane?

Je to předvolební rozhazování. Nic víc. Samozřejmě, že je to neudržitelné. A samozřejmě, že se to ještě mnohokrát bude měnit. Ministr Pilný má pravdu v tom, že penzijní systém tak, jak je nyní nastavený, jednou narazí na své limity.

Skoro tři roky trvá bitva o novelu stavebního zákona. Nyní ji Senát vrátil Poslanecké sněmovně s několika pozměňovacími návrhy. Vnímáte tuto zákonnou předlohu jako zásadní pro zrychlení výstavby a zlepšení kondice českého stavebnictví, jak od ní očekávají její zastánci, nebo ji berete především jako omezení přístupu veřejnosti do stavebního řízení?

Beru to tak, že u nás je stavební řízení extrémně komplikované, protože extrémně mnoho institucí do něj může mluvit. A nejde jen o možnost veřejnosti a různých sdružení připomínkovat a účelově zdržovat stavební řízení, jde i o to, jak se ke stavbě musejí vyjadřovat vodohospodáři, báňský úřad, archeologové a nevím kdo všechno ještě, ačkoliv jde o banální přístavbu nějakého banálního rodinného domu.

Problémem v pozadí je to, že u nás jsou hluboce nepochopena vlastnická práva. Naopak vznikl dojem, že existují jakási údajná „práva veřejnosti mluvit do vzhledu okolí“. Jenomže nic jako „právo na krásný výhled“ neexistuje, už proto ne, že pojem krásna je výsostně individuální. Není možné, aby tolik lidí mělo nástroj, jak účelově zdržovat vaši stavbu na vašem pozemku, a tím omezovat vaše vlastnická práva k pozemku, a to jen proto, že nechtějí mít jiný výhled než dosud.