Proč podle vás nastal Únor 1948?

Únor 1948 byl, alespoň podle mého subjektivního názoru, logickým vyústěním komplexu aspektů vyplývajících z poválečné situace. Lidé si většinově nepřáli návrat do strastiplných dob předválečné první republiky, její hospodářské krize a všudypřítomné sociální nespravedlnosti. Chápu však, že předválečné období je ale dnes některými pravicovými elitáři interpretováno zcela odlišně a ani se na ně za to nezlobím, bojují tím vlastně za sebe. Dozvuky největšího světového konfliktu, statisíce mrtvých a raněných Čechů a Slováků, násilně rozdělené rodiny nyní zcela bez majetku, tisíce sirotků a opuštěných dětí, poničená hospodářská a průmyslová infrastruktura, nedostatečné zásobování a mnoho jiných negativ přičítali lidé nejen německému národnímu socialismu a italskému fašismu, ale také k nim velice vstřícnému velkokapitálu a chování servilní šlechty.

I z  těchto důvodů získaly ve volbách v roce 1946 Komunistická strana Československa společně s Komunistickou stranou Slovenska celých 38 % hlasů a obsadily tak 114 křesel v Národním shromáždění. Například v Tachově se ale volební zisk komunistů blížil až k 71 %, přičemž takovýchto měst a obcí bylo u nás mnohem více. K tomuto zisku došlo přes zřetelnou antikomunistickou propagandu, ne nepodobnou té hysterii dnešní. Občané však začínali cítit a také se oprávněně obávat, že by se vše mohlo začít vracet do zmíněných kolejí masivního předválečného vykořisťování a neakceptovatelné společenské nerovnosti a proto nejspíše došlo, v rámci jakési generální prevence, k tomu již notoricky známému politickému řešení „Právě se vracím z Hradu“. A domnívám se, že tehdy došlo k řešení ústavně konformnímu, i když s některými do té doby neznámými prvky mocenského boje. Mám teď na mysli například demonstrativní angažovanost Lidových milicí.

Co lidem tyto události přinesly? Dnes se na ně mnozí dívají velmi skepticky...

Únor 1948 přinesl lidem zejména novou naději, naději na nový spravedlivější společenský řád, lidovou demokracii. S tímto faktem se přirozeně nechtěly smířit nejen Spojené státy, válkou prakticky nedotčené, ale ani další západní velmoci. Skutečná demokracie, kde svobodně rozhoduje většina, a to bez ohledu na majetkový status, jim ostatně nevoní dodnes. Svébytnost a suverenita národů se v politice mezinárodního velkokapitálu nenosí, vzpomeňme Irák, Libyi, Sýrii aj. Někdo by mohl jistě namítnout, že něco obdobného praktikoval u nás po válce i Sovětský svaz. To je jistě do určité míry pravda, jenže SSSR byl skutečným vítězem nad hitlerovským Německem a jeho souputníky. Byl také nejvíce ze všech postižen lidskými obětmi, ale i materiálně.

Drtivý podíl a milionové oběti Rudé armády na vybojované svobodě velké části Evropy byly potom, pro nás dnes v odstupu času, možná až nepochopitelně tvrdě kompenzovány. Na druhé straně, když se vrátím k samotnému Únoru, je dost dobře možné, že právě i díky těmto událostem ve vývoji společnosti nebyla u nás později, až do dalšího neuralgického bodu, roku 1968, fyzicky přítomná sovětská vojska, pouze vojenští a političtí poradci či přidělenci, chcete-li. Američané ale mají, přes své relativně omezené zásluhy na celkovém vítězství ve druhé světové válce, své základny doposud například v Německu, ale i jinde. Dodnes tak svým hostitelským zemím deklarují svojí velmocenskou nadřazenost. A naší, tolik „demokratické a svobodomyslné“ pravici to nikterak nevadí!