Česká média v minulých týdnech příliš neinformovala o protestech francouzských policistů, ke kterým došlo po nebývale krutém útoku na jejich kolegy, jimž šlo doslova o život. Přinesly nějaký výsledek, ať už v reakcích veřejnosti nebo politiků?

Nejdřív bych se vrátil k tomu, co se stalo ve městě Viry-Châtillon, kde agresivní útočníci obklíčili policejní auto, v němž seděli čtyři policisté, a to auto zapálili. To byla poslední kapka. Už předtím byli policisté obětí mnoha útoků. Ve Francii se každý měsíc eviduje tisíc útoků na policisty. A ti, kdo je napadají, nejsou ani pořádně potrestaní. Vím o případu policisty, kterého zmlátil jeden recidivista s velmi dlouhým a bohatým trestním rejstříkem a ani nebyl odsouzen. Dostal jenom patnáct set euro pokuty, ale nedostal ani podmíněný trest, což je opravdu do nebe volající. A k té události ve Viry-Châtillon připomenu, že tam policisty obklíčili, auto jim zapálili a nenechali je z něj vystoupit. Dva policisté byli popáleni lehce a dva těžce. Měli popáleniny na rukou a na obličeji, navíc tam bylo ještě přidušení v důsledku otravy zplodinami, poškozené zdraví měl policista i v důsledku vysokých teplot, jak musel čelit velkému horku, které se v důsledku zapálení auta vyvinulo. Dlouhou dobu byl ve velmi vážném stavu, dokonce byl i v bezvědomí. Takže to byla otřesná brutalita, které se ti útočníci na policistech dopustili.

Říkáte, že to byla poslední kapka. Jak se policisté začali bránit?

Ve dvou klíčových městech – v Paříži a v Marseille – uspořádali rozsáhlé protestní akce. V Paříži vzali auta a jeli na Champs-Élysées, kde kolem jedné hodiny po půlnoci stále jezdili kolem dokola toho kulatého náměstí, které je okolo Vítězného oblouku, blokovali dopravu a na střechách vozů měli puštěné majáky. Francouzi to kvitovali, tleskali jim, nakonec se zpívala i hymna. Francouzi si uvědomili, že toto jsou naprosto nepřijatelné útoky. Protest policistů nebyl organizován žádnými policejními odboráři, byla to spontánní akce, na niž se svolávali prostřednictvím esemesek. A totéž se potom stalo i v Marseille, kde se sešli na Canebě, na té hlavní třídě, chvíli blokovali dopravu, také to bylo v jednu hodinu ráno, což je typické pro středomořské národy, a potom šli k moři. Tam drželi minutu ticha a pak zazpívali Marseillaisu. Takže francouzská veřejnost si těch protestů všimla. Ale generální policejní ředitel, u nás by se řeklo policejní prezident, je kritizoval, že zneužili majáčky a také svoje automobily. Ale sám byl potom velmi kritizován a na mnoha shromážděních ho policisté vypískali a skandovali, že musí ze své funkce odejít. Zpočátku se k těm protestům kriticky vyjádřil i Bernard Cazeneuve, ministr vnitra, ale potom začal své výroky mírnit. Už i on si musí uvědomovat, že situace zašla až příliš daleko.

Dá se z některých vyjádření francouzských politiků očekávat, že by se situace policistů mohla po těch protestních akcích nějak zlepšit?

Tak vyjádřil se k tomu i francouzský premiér Valls. Ale to je člověk, který má krásný baryton, umí moc hezky mluvit a umí říkat silná slova. Řekl je i tentokrát: „Nenecháme si útočit na naše policisty, na naše hasiče nebo na naše učitele na školách.“ Ale je otázka, jaké konkrétní činy budou za těmito jeho vzletnými slovy následovat. On toho premiér Manuel Valls zatím navykřikoval a nadeklamoval docela dost, je však otázka, kdy přijdou nějaká konkrétní opatření, aby francouzští policisté měli nějakou ochranu a aby se nestávali lovnou zvěří pro tyto kriminální teroristické živly.

Nespokojenost policistů souvisí i s jejich únavou a vyčerpáním, což souvisí s tím, že v zemi po teroristických útocích už rok platí výjimečný stav. Jak dlouho ještě potrvá, nebude už navždy?

Tak navěky snad nebude. Ale v tomhle se musím francouzské vlády trochu zastat, protože je ve dvojím tlaku. Na jedné straně se jí vytýká, že panuje výjimečný stav, ale když pak přijdou další teroristické útoky, je kritizována, že udělala málo. Netroufám si věštit, kdy konečně bude výjimečný stav zrušen, protože pořád je nutné sledovat teroristické organizace, pořád přicházejí nějaké znepokojivé zprávy a určitá varování. To je důvod, proč Francouzi zatím stále nepřikročili k tomu, aby výjimečný stav zrušili. Těch teroristických útoků bylo strašně mnoho, zvláště v letošním roce, a to nám rok ještě neskončil, ještě nějakých sedm týdnů do jeho konce zbývá. Doufejme, že už žádný další teroristický útok nepřibude. Ale i tak jich bylo dost.

Nejde ale jen o policisty, potíže mají i hasiči a také řidiči městské hromadné dopravy, kteří odmítají jezdit do těch ghett, kde je obrovská kriminalita a jimž se Francouzi vyhýbají obloukem. Musejí se Francouzi s existencí no-go zón už natrvalo smířit?

Řada Francouzů se s něčím takovým už dávno smířila. Já občas dávám k dobrému, co mi asi před deseti lety povídala jedna tehdejší univerzitní studentka. Říkala, že raději podstoupí leteckou cestu do Moskvy, kde byla dvakrát, nebo do Ulánbátaru, kde byla jednou, než aby jela na konečnou metra na sever Paříže. Takže mnozí z nich se s tím už, bohužel, skutečně smířili. Je spousta Pařížanů, spousta Francouzů, kteří vědí, že do těchto no-go zón se prostě nejezdí.

Jezdit tam ale musejí příslušníci bezpečnostních složek a záchranáři. Jak ti to řeší?

Hasičům už se stalo několikrát, že byli napadeni, ačkoli jinak jsou hasiči ve Francii velice uznávaní a velice populární. Přesto se i jim stalo, že byli napadeni nebo že jim rozmlátili automobily. Přitom ty moderní hasičské automobily jsou dnes strašně drahé, každé sklo stojí několik tisíc eur, zrcátko je velmi drahé, ale i to jim rozbíjeli. Rozbili jim karosérie, světlomety a napáchali na hasičských autech spoustu dalších škod. Ta situace je opravdu velmi vážná.

V minulých dnech se podařilo zlikvidovat utečenecký tábor v Calais, bylo přemístěno kolem šesti tisíc migrantů. Jak hodnotíte tento zásah francouzských úřadů?

Jestli se tam někomu ulevilo, tak to byli občané města Calais, které do té doby žilo velice poklidným a příjemným životem. Se vznikem uprchlického tábora se všechno zásadně změnilo. Klesly ceny nemovitostí, lidé se stěhovali pryč, stěžovali si, že nemají dostatečné vyžití, každý z nich raději z práce mířil honem rychle domů, lidé se tam uzavírali do sebe. Takže občané Calais toto velice uvítali. A to i z toho důvodu, že tábor byl centrem zločinnosti. Páchaly se zločiny jednak uvnitř, když si uprchlíci ubližovali mezi sebou, kolikrát se i zabíjeli, ale byl to zdroj ohrožení i pro lidi, kteří bydleli v blízkosti uprchlického tábora Džungle.

Když úřady začaly uprchlíky z Calais rozmísťovat do jiných lokalit, tak se objevily informace, že na některých místech obyvatelé proti jejich přijímání protestovali. Šlo o výjimky, nebo obavy z příchozích z Džungle panují ve Francii všude? Mluví se o tom v zemi otevřeně?

Ti lidé mají z uprchlíků skutečně velké obavy, ale zároveň jsou kritičtí na adresu francouzských novinářů a říkají: „Je tady pluralita, co se týká vysokého počtu deníků a týdeníků, rozhlasových a televizních stanic, ale není tu dostatečná a náležitá názorová pluralita.“ A konkrétně poukazují právě na to, že se o spoustě věcí nemluvilo a nepsalo. Řada těchto poznatků byla tabuizovaná, a tak se nakonec nelze divit, že tam jsou protesty, že protestují dokonce i starostové nebo generálové ve výslužbě a podobně. Takže i z tohoto úhlu pohledu je situace ve Francii velice znepokojivá.

Není to ale jen přesouvání problému z jednoho místa na druhé, nebo je snad pravděpodobné, že se migranti sžijí s tou zatím ještě většinovou společností, když budou žít po menších skupinkách?

No oni jsou dost nepřizpůsobiví, i když u nás tohle slovo má svůj význam. Ale v tomhle případě sedí, protože se ti uprchlíci neradi přizpůsobují a spíš čekají, že se jim bude přizpůsobovat země, do které oni přišli. To rozmístění migrantů na jednu stranu pomohlo městu Calais, kde byla vysoká koncentrace. Tak místo toho vzniklo několik set menších táborů, ale i z nich se nakonec stanou vyloučené lokality i v těch malých městech nebo městysech. A další problém je v tom, že to nikdy není konečný stav. Přijíždějí tam za nimi další a další rodinní příslušníci, a jejich počet tak narůstá. Narůstá také počet kriminálních činů, zvyšuje se počet konfliktů a střetů s místním obyvatelstvem, sílí vzájemná nesnášenlivost.

Budoucnost Francie se může hodně odvíjet od toho, jak dopadnou prezidentské volby za půl roku. Budou témata, o nichž se bavíme, klíčová pro rozhodování voličů? A pokud ano, kdo z uchazečů dává svými návrhy řešení naději, že Francii „zachrání“?

To, o čem se spolu bavíme, bude ústředním tématem prezidentských voleb, to je už dnes jisté. To nebude nic okrajového. Samozřejmě to vytváří příznivou situaci pro Národní frontu, v jejímž čele je nyní Marine Le Penová. Ta tu situaci obratně využívá a nabízí tato řešení: trvale snižovat počet přistěhovalců v zemi, posílat je zpátky do zemí původu, přijímat taková opatření, aby se museli přizpůsobovat Francii, a ne Francie jim. Takže mnozí očekávají, že se Le Penová stane vítězkou prvního kola prezidentské volby. Pokud jde o další kandidáty, také oni přitvrzují svůj slovník. Ale jak může být věrohodný například Sarkozy, který už jednou prezidentem byl, neuspěl a tuto funkci musel opustit? Stejně tak je velice málo věrohodný i současný prezident François Hollande, který je čím dál více kritizovaný, ale nadále tvrdohlavě stojí za tím, že by chtěl znovu kandidovat. To usnadňuje situaci Marine Le Penové. Skutečně lze očekávat, že ona by to první kolo vyhrát mohla, jenom je pak otázkou, kdo s ní bude ve druhém kole a jak se všichni ostatní potom dokážou spojit proti Marine Le Penové, jaký to bude mít výsledek a jak to bude úspěšné.

Otec Marine Le Penové se v minulosti také dostal do druhého kola prezidentských voleb, v čem by měl být osud nynější předsedkyně Národní fronty jiný?

To bylo v roce 2002, ale on se tenkrát do druhého kola dostal velkou náhodou. To si pak Francouzi rvali vlasy hrůzou, protože si jich hodně myslelo, že se rozhodne až ve druhém kole, že to první je zbytečné. Proto jich přišlo tak málo, a v důsledku toho se do druhého kola nedostal Jospin, který přitom měl velkou šanci stát se prezidentem. Tohle nahrálo Chirakovi, že byl podruhé zvolen. Ale to skutečně byla výjimečná situace, letos tak výjimečná nebude. A skutečně spousta lidí tam půjde s tím, že ten slovník Le Penové na ně zabírá.

V prvním kole nejspíš zabere, ale může mít šanci i ve druhém kole, u něhož se dá předpokládat, že se vytvoří atmosféra „všichni proti Le Penové“? Proti komu by v něm mohla mít největší šance a kdo z kandidátů je v tuto chvíli jejím nejpravděpodobnějším protivníkem pro druhé kolo?

Je tu ještě Alain Juppé. Je mu sice už přes sedmdesát, ale je to politik velice zkušený, vysoce inteligentní, racionální, rozvážný a vyrovnaný. Kdybych já byl Francouzem, tak bych volil Françoise Fillona, bývalého premiéra, který vydržel se Sarkozym plných pět let mu dělat premiéra. Je to věcný politik, velice úspěšný, ale nevím, jestli má šanci se dostat do druhého kola. A také jestli vůbec projde primárkami Republikánské strany, což je francouzská pravice. A pak je otázka, kdo z nich má na to, aby se ve studiu hádal s Le Penovou. Ona je velice zdatná řečnice, je to skvělá rétorka, je to manipulátorka a ovládá i demagogii. S ní to bude mít v televizních diskusích kdokoli velice těžké. Proto jsem téměř přesvědčen, že do druhého kola postoupí. Ale abych to vysvětlil, ne že bych nevěřil tomu, že uspěje, ale já si nepřeju, aby uspěla. Já si dokonce přeju, aby neuspěla. Ale je otázka, kdo bude schopen ji v tom druhém kole porazit.

Nebylo by ale pro budoucnost Francie lepší, aby uspěla?

Ale pak už bychom si museli říct, že každý stát má takového prezidenta nebo prezidentku, jaké si zaslouží, což ale platí nejenom pro Francii, ale to platí i pro jiné republiky.

Může mít na výsledek francouzských voleb vliv i to, jak dopadly prezidentské volby v USA i s ohledem na to, že Marine Le Penová byla jednou z prvních, kdo vítěznému Donaldu Trumpovi gratuloval?

Ano, Le Penové to obrazně řečeno dodalo křídla, ona sama to bere jako povzbuzení do svého boje o prezidentský úřad. Uvidíme, jak to dopadne.