Jazzová sekce existuje více než čtyřicet let. Za normalizace měla tisíce členů. Zprvu byla legální, pak trpěná, protože úřady nevěděly jak ji zakázat, a nakonec ilegální. Historie ukazuje, že byla po polské Solidaritě nejpočetnější skupinou praktického odporu. Jen knihu o Johnu Lennonovi četlo přes sto tisíc mladých, o Hrabalově Anglickém králi nemluvě. Její vliv nezměnilo ani věznění výboru - spíš naopak. Stojí za ní konkrétní práce, ze které čerpají mladí dodnes. Témata, která tehdy šířila buď koncerty, knižně, časopisecky, přednáškami, výstavami a podobně se dodnes kopírují nebo jsou draze k mání na aukcích. Knihy Jazzové sekce, které vycházely v tisícových nákladech, ale nejsou evidovány ani v současných encyklopediích Akademie věd ČR. Přitom existují stovky policejních příkazů, udání z Ministerstva kultury na konkrétní jména, včetně podání na zahájení trestního řízení.

Jak je to vůbec možné?

Dnes se totiž nelže, ale vynechává. Varuji před pravdivostí knih o historii vyšlých po roce 1989. Pakliže se o události nepíše, další generace neví, že proběhla. Dnes nemáme cenzuru, stačí Ústav pro soudobé české dějiny. My se v Jazzové sekci zaobíráme autentickými dokumenty druhé poloviny 20.století. Situaci ještě konfrontujeme s pamětníky. Proto se dnes v Jazzové sekci míchají mladí s lidmi, kteří u toho byli. Kteří  seděli s Husákem, mluvíme s tajemníky vysokých komunistů, s bývalými zpravodajci ze Západu, s diplomaty, s vynikajícími analytiky nejrůznějších tajných služeb, s důstojníky, kteří měli na starosti opozici, rozhlasáky a dalšími. Navštěvují nás zpravodajci západních ambasád - dnes již v důchodu - kteří měli na starosti disidenty v Československu, přátelsky hovoříme s těmi, co nám instalovali odposlechy, sledovačky - zajímá nás technologie moci, abychom mohli říkat pravdu o minulosti - zajímají nás profesionálové té doby. Nikoliv udavači nebo prokurátoři, z nichž mnozí otočili, a hájí pochybně získané majetky disidentů.... Prostě v Sekci se scházeli a schází lidé od Jevtušenka přes rodinu Roosenbergových až po Salmana Rushdieho. Od Arnošta Lustiga přes Václava Havla po Miroslava Štěpána. Od komunistů, kteří prakticky podporovali disidenty, až po jejich řídící důstojníky. Letos jsme chtěli uspořádat výstavu z udání občanů i úřadu té doby; brání nám zákon o ochraně osobních údajů.