Narodil jste se v roce 1936, kdy Itálie anektovala Etiopii a začala občanská válka ve Španělsku. Přišla druhá světová válka, rok 1968 a tak dále. Jaká událost v historii ale pro vás byla opravdovou noční můrou a kdy jste naopak měl radost z událostí ve světě?

Ještě mi nebyly tři roky, když jsem viděl své rodiče plakat za záclonou v obývacím pokoji, protože na protější straně naší ulice v Ostravě vyvěšovali vojáci německého wehrmachtu na místní škole zlověstné prapory s "háknkrajcem". Bylo to 14. března 1939, tedy den předtím, než Hitler vyhlásil protektorát, takže německá vojska vtrhla do Ostravy vlastně ilegálně.
    
Vycítil jsem, že je to něco hrozného, a protože ještě téhož roku 1. září vypukla druhá světová válka, tak si všechny následující klíčové události pamatuji. Jedna byla horší než druhá. Vzpomínám na krvavě červené vyhlášky vylepené na každém rohu se jmény popravených zejména v době heydrichiády, na Židy, kteří museli nosit na oblečení žluté hvězdy a pak postupně mizeli. S tátou jsme si podle zpráv z Londýna zapichovali do mapy Evropy špendlíky, kde zrovna probíhaly frontové linie a trochu se nám ulevilo až po třech letech, když se začaly v protektorátním rozhlase vysílat zprávy, že po hrdinném odporu do posledního náboje se německá vojska stáhla do předem připravených pozic. Největší radostí mého života proto byl konec druhé světové války, který mne zastihl v Brně.

To jsem ovšem netušil, že k mému zděšení první celkem ještě dosti svobodné volby vyhrají v roce 1946 komunisté. Dostal jsem z té zprávy horečku, a právem. Když přišel komunistický puč v únoru 1948, řekl jsem svým spolužákům z gymnázia v Opavě, že to je konec demokracie v Československé republice. Hrůzné procesy padesátých let, zejména justiční vraždy rolníků, kněžích, myslím případy z Babic a Číhošti i osobností jako byla JUDr. Milada Horáková, byly skutečnou zlověstnou noční můrou. Přestal jsem doufat, že se někdy dožiji svobodného Československa. Takže tou druhou přelomovou událostí mého života byla sametová revoluce v listopadu a prosinci 1989, která byla součástí zhroucení komunistických režimů ve střední a východní Evropě.

Neřítí se svět do stejného konfliktu, jakým byla druhá světová válka?

Nepochybně se k podobnému konfliktu schyluje už od chvíle, kdy Rusko v roce 2008 fakticky anektovalo Jižní Osetii a Abcházii bez jakýchkoliv sankcí OSN nebo OBSE. To evidentně povzbudilo ruské agresory, kteří od té doby používají stejnou strategii jako od roku 1936 v Německu Adolf Hitler. Ten dal právě tehdy uspořádat v Berlíně bombastické XI. olympijské hry, ale už předtím začal s vyzbrojováním wehrmachtu, takže mohl v březnu 1938 bez odporu obsadit Rakousko a ještě téhož roku dosáhl Mnichovské dohody paradoxně s vítěznými mocnostmi první světové války, takže získal bez boje Sudety. Následně se rozpadlo Československo a pořád se Hitlerovi vše promíjelo. I ta argumentace, že se jeho soukmenovcům tu v Rakousku, tu v Československu ubližuje, takže je musí ochránit, je teď v optice ruského medvěda znovu na stole. Byl to ostatně právě Hitler, jenž v bratrské spolupráci se Stalinem zákeřným vpádem do Polska rozpoutal v září 1939 druhou světovou válku.