V neděli se ve Francii konalo první kolo prezidentských voleb. Jak vás překvapil jejich výsledek?

Očekával jsem postup Marine Le Penové do druhého kola, ale očekával jsem rovněž, že získá podstatně více hlasů, než získala, a že postoupí z prvního místa. Jako kdyby Francouzi neměli zkušenosti z první ruky s radikálním islámem a islamizací své země, jako kdyby ve Francii nebyly teroristické útoky prakticky již na denním pořádku. Francouzi se mi prostě jeví jako jejich předkové z roku 1938, kdy si nepřetržitým usmiřováním Adolfa Hitlera chtěli za každou cenu koupit několik měsíců míru navíc, ačkoliv věděli, že válce se nakonec tak jako tak není možné vyhnout. Jistou, spíše ale už jen teoretickou naději vidím v tom, že z prvních čtyř kandidátů jsou tři euroskeptičtí, a nevylučuji, že voliči těchto kandidátů podpoří ve druhém kole Marine Le Penovou vzhledem k jejímu euroskepticismu.

Spojené státy v reakci na chemický útok ve městě Chán Šajchún v provincii Idlib před pár dny zaútočily na leteckou základnu na západě Sýrie. Vypálily střely s plochou dráhou letu Tomahawk ze dvou válečných lodí ve východním Středomoří. Jak tento zásah hodnotíte?

Tento útok vnímám jako neúspěch prezidenta Trumpa, který sliboval, že zlepší vztahy s Ruskem. Pravděpodobně je pod tak silným tlakem svého antiruského okolí, že tomuto tlaku podlehl. Je nutné mu ale přičíst k dobru, že Rusy varoval před tímto útokem a Rusové zase varovali Syřany, takže útok nenadělal větší škody. Je zřejmé, že si prezident Trump nepřeje fatální eskalaci vztahů s Ruskem, ale že prostě musí dát bohu a císaři, co jejich jest. Zcela nevylučuji ani tu možnost, že prezident Trump chtěl ukázat svému okolí, že je dostatečně protiruský na to, aby vůbec mohl s Ruskem začít jednat. Nabízí se tu paralela s bývalými prezidenty Nixonem a Reaganem, kteří také nejprve museli bubnovat na protisovětské bubny, aby potom mohli vztah se Sovětským svazem zlepšit.

Čím si vysvětlujete, že oficiální zdroje incident pojímají veskrze tak, že za chemický útok může režim prezidenta Asada? Nejenže tak hovoří Donald Trump, ale třeba i šéfka unijní diplomacie Federica Mogheriniová... Spáchal tento útok opravdu Asad?

Prezident Asad tento útok zcela jistě nespáchal. Musel by být blázen, kdyby se uchýlil k použití chemických zbraní ve chvíli, kdy vítězí a jeho celková pozice se zlepšuje a kdy samotné Spojené státy přestávají trvat na jeho odchodu. A prezident Asad je vysoce racionální a pragmatický státník. Tento útok spáchaly podle mého názoru protiasadovské síly, aby opět vzedmuly protiasadovskou vlnu. Podstatou věci je to, že v Sýrii jde opravdu o hodně.

Podstatou konfliktu a toho, proč je tento konflikt tak urputný, jsou dva plynovody ve hře. Jedním má být veden plyn z Kataru přes Saúdskou Arábii, Sýrii a Turecko do Evropy. Tento plynovod podporují Spojené státy, Saúdská Arábie a další konzervativní státy Perského zálivu a samozřejmě rovněž protiasadovská opozice. Druhý plynovod má vést z Íránu přes Irák a Sýrii do Evropy a jeho výstavbu podporují Rusko, Írán a samozřejmě současná syrská vláda. Oba tyto plynovody, resp. plány na jejich výstavbu, se střetávají v Sýrii a je zřejmé, že kdo ovládne Sýrii, ten bude i stavět svůj plynovod. Jde samozřejmě o obrovské množství peněz, které jsou ve hře, ale je tu ještě podstatně důležitější faktor, kterým je politický vliv. Pokud by zvítězila ona americko-arabská varianta plynovodu, znamenalo by to podstatné oslabení pozice Ruska jakožto energetického dodavatele plynu do Evropy, oslabení jeho politického vlivu na dění v Evropě a rovněž značné ekonomické ztráty. Na druhé straně by se tím posílila politická závislost Evropy na sunnitských arabských státech, a energicky by tím zesílilo i úsilí o islamizaci Evropy, která již beztak probíhá dlouhou řadu let.

Je tedy zřejmé, že v Sýrii zuří válka na život a na smrt nejenom o osud Sýrie a Syřanů, nýbrž i Evropy, Íránu a Ruska. Oficiální západní představitelé jsou ve vleku americko-arabských zájmů, a tudíž jejich zdroje budou bezmyšlenkovitě papouškovat jejich stanovisko. Speciálně k Federice Mogheriniové: Její názory pokládám za absolutně irelevantní a bezvýznamné. Přikládám mapku se zakreslenými plynovody:

Za Baracka Obamy to byly samé krásné řeči, ale ‚skutek utek’‘. Trump mě v systému mezinárodních vztahů zatím nezklamal,“ komentoval počínání Trumpa na mezinárodní scéně bývalý velvyslanec v USA a exministr Alexandr Vondra v pořadu Interview ČT24. Souhlasíte s ním?

Z politického profilu Alexandra Vondry vyplývá, že jde o jednoho z největších protiruských jestřábů na české politické scéně. Tento politik je známý i svojí podporou projektu amerického radaru v Brdech z let 2006–2009. Jeho vyjádření bylo možné předpovědět na základě tohoto profilu. Já osobně s ním samozřejmě nesouhlasím, ačkoliv nevylučuji, jak jsem již odpověděl na první otázku, že ze strany prezidenta Trumpa může jít o jakési „vrtění psem“ vůči domácí politické scéně.

V loňském roce provedla Severní Korea dvě nukleární zkoušky a sérii raketových testů, čímž porušila rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Celkem Pchjongjang uskutečnil již pět – šestou nedávno nepodařenou – jaderných zkoušek. Korea ale na sankce nereaguje, a proto se Trump rozhodl poslat ke korejským břehům útočnou skupinu v čele s letadlovou lodí Carl Vinson. Nakonec ale loď prý změnila směr. Jak si vysvětlujete tento manévr?

Od té doby už prý Carl Vinson míří opět ke břehům KLDR a s ním další americké lodě. Podle amerického viceprezidenta Pence má během několika dnů připlout do Japonského moře. Podle mého názoru jde o zastrašovací manévr, o válku nervů. Kdyby Američané Severní Koreu skutečně napadli, severokorejská armáda by zcela jistě zaútočila na Jižní Koreu, pravděpodobně by zcela zničila Soul a další velká jihokorejská města. V ohrožení by bylo i Japonsko. Nastala by opravdová katastrofa apokalyptických rozměrů. Američané by válku nakonec vyhráli, ale za cenu totálně zničené Severní i Jižní Koreje a možná i části Japonska a Číny. Myslím, že toto vše si uvědomují, a proto nakonec na KLDR nezaútočí. Odhaduji rovněž, že i samotní představitelé Korejské republiky (Jižní Koreje) je budou od případného útoku vehementně odrazovat.

Kam míří Turecko po nedávném referendu o změně turecké ústavy? Hrozí teď v Turecku nastolení autoritářského režimu? „Erdoganovi protivníci byli v kampani zastrašováni a zostuzováni,“ poznamenal k této nové situaci turkolog a bývalý český velvyslanec v Ankaře Tomáš Laně. Když k tomu připočteme, že prezident Recep Tayyip Erdogan bude mít jako hlava státu nejen větší pravomoci než dosud a navíc v zemi možná obnoví i trest smrti... Co to v důsledku znamená?

Autoritářský režim již v Turecku nějakou dobu je a současné referendum znamená jen formální potvrzení tohoto stavu. Turecko se tím nestane nebezpečnější pro Evropu, než bylo dosud, ale pro odpůrce vstupu Turecka do EU nebo bezvízového styku s Tureckem to bude znamenat vodu na jejich mlýn. Takže z tohoto pohledu je vlastně výsledek referenda dobrý – nic podstatného se nezmění, ale celý systém bude více vyjádřený a formalizovaný a manévrovací prostor zastánců Turecka v EU se tím zúží. Sníží se možnost argumentovat tím, že v Turecku je přece parlamentní demokracie, že Turci jsou naši spojenci apod. Zavedení trestu smrti by dále Turecko vzdálilo od Evropy.

Vzhledem k výše uvedeným faktům... Nemůžeme být na pokraji třetí světové války? Podle některých odhadů prý největší koncentrace vojenské techniky je kolem Jihočínského moře a tato oblast je navíc v tomto směru největším nebezpečím pro svět. Je to tak? A může být Turecko – byť člen NATO – novou hrozbou pro svět, pro Evropu?

Válečných ohnisek je nyní na světě mnoho. Jednak je to Sýrie, kde probíhá již zmíněný tvrdý boj o ovládnutí této země, dále je to situace v Jihočínském moři, kde se střetávají zájmy Číny a USA, a rovněž je to situace okolo KLDR. Ke klidu nepřispívá ani zvyšující se koncentrace vojsk NATO ve východní Evropě, zejména v baltských zemích. Turecko jako takové nevidím jako závažnou hrozbu. Prezident Erdogan je racionální a pragmatický muž, který touží po moci a po obnově Osmanské říše, v níž by se stal neomezeným vládcem. Ví dobře, že rozbité Turecko by ho k tomuto cíli nepřiblížilo.