Získal jste jako zatím jediný status válečného veterána jako bojovník proti minulému komunistickému režimu v době normalizace, tedy v období po roce 1968 až do roku 1989. Jak se díváte na to, že určitá část české společnosti si stále myslí, že se jim před listopadem žilo líp? Určitě mezi nimi budou kovaní komunisté, ale nejen oni. Je to tím, že pro řadu lidí nějaká svoboda či demokracie nejsou tak důležité?

Je to určitý druh stockholmského syndromu lidí, kteří vyrostli na kolaboraci s bývalým komunistickým režimem. Vazby to byly dlouhé, trvaly přes čtyřicet let. Drtivá většina lidí si postavila kariéru na kolaboraci s tímto režimem. Pak přišlo něco jiného, kdy každý mohl prokázat určitou samostatnost. Některým lidem to není dáno. Byli zvyklí poslouchat pokyny různých domovních důvěrníků, předsedů ROH či stranických funkcionářů. Dávalo jim to v té šedi nějaký optimismus. U těch komunistů jsou ti, kteří vyrostli na té kolaboraci. Věděli, že normálně by na své posty neměli. Díky politickému establishmentu se na ně dostali, i k majetku a určitým možnostem. Byli přece jenom něco víc. Dostali se do Jugoslávie, tam si zajeli. Dále tam byla řada dalších, kteří pracovali pro režim. V tajných službách, státní bezpečnosti – tam je to jasné, tady měli velké výhody. I když někteří – aby se infiltrovali do prostředí – dělali ze sebe třídní nepřátele. S takovými jsem se hodně setkával, jednoho jsem za pomoci výbušniny dekonspiroval. Byl to velký případ. Nakonec se zjistilo, že dělal nejenom pro StB, ale i KGB. No a pak je tu řada těch, kteří chodili do prvomájových průvodů, protože museli a ROH jim občas něco dalo. Zvykli si na to. A teď hledají jakýkoliv nedostatek a upozorňují na něj. Protože to lze. Dříve se to nesmělo. Doma si sice něco řekli, ale na veřejnosti se museli tvářit, že je vše výborné a spěje to k lepším zítřkům. Potom jsou tu mladí. Motivaci mají úplně jinou, materiální. Vyšší princip mravní se vytrácí. Oni to berou jako samozřejmost. Chtějí mít lepší mobil, lepší počítač, zajet si do Ameriky. Dnes je to otázka peněz, možností vzdělání. Dříve to bylo kádrově prověřeno, jestli je ten člověk z odpovídající rodiny. Myslím, že nebylo dobré, že se nedostatečně minulý režim pojmenoval. Neukázaly se všechny hrůzné aspekty systému. Aby se odtajnily. Havel byl příliš slušný a nechtěl jít na hranu. Nebyl ani náznak nějakého Norimberského procesu, aby se exponenti bývalého režimu, kteří se provinili, nějakým způsobem potrestali. Oni se báli tak čtrnáct dní. Jeden měl známého v bance, jiný prokurátora. Vzájemně se propojovali a už to jelo. Jim jak se dala příležitost zapojit se do ekonomiky, tak se zamaskují, zakonzervují a jsou k sobě solidární. Vidím to na svém případu. Jsou i tací, kteří se vzájemně moc rádi nemají. Ale jak slyší jméno Hučín, tak se spojí. Protože vědí, že kdybych mohl, tak bych mohl... Ale nemohl. Takže nostalgie po minulém režimu tu je. Trval dlouho, lidé na něm postavili svoji kolaboraci, byla zjevná. Naučili se s ním žít.

Dnes si možná minulý režim mnozí idealizují?

Ano. Je velmi pohodlné dnes to těm mladým idealizovat, že tohle bylo a tohle nebylo. 

Někteří lidé tvrdí, že kvůli Evropské unii nemáme dostatečnou suverenitu. Je pravda, že Unie prochází krizí. Ovšem dříve jsme byli součástí východního bloku pod taktovkou Sovětského svazu. Dá se tohle vůbec srovnávat?