„Jediné řešení je, aby Evropská unie a Ruská federace převzaly nad Ukrajinou jakýsi patronát. Aby společně jednaly a tam aby se to zklidnilo. Tenhle teroristický režim v podmínkách 21. století není možný. Copak je normální, aby tam umíraly tisíce civilistů a vojáků. V Evropě?“

Tento rozhovor je takzvaný půlnoční a je nasazován na web v sobotu o půlnoci. Co obvykle děláte v tomto čase?

V tuto dobu si zpravidla v klidu čtu.

V uplynulém týdnu jsme si připomněli výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968. Ukončil pražské jaro, které prosazovalo takzvaný socialismus s lidskou tváří. Měl tento pokus šanci na úspěch?

Měl. Tehdy byla totiž jiná atmosféra než dneska. Ve světě bylo plno protestních hnutí proti kapitalismu. Spojené státy uvízly ve válce ve Vietnamu, byly masové protesty v Paříži, studentská hnutí po celém západním světě. Do toho kontextu patřilo i pražské jaro. Ukázalo se, že ten model západních i sovětských zemí narazil na své limity. U nás to hledání začalo hlavně po roce 1963, kdy došlo ke krachu pětiletky. Poprvé došlo k poklesu hrubého národního důchodu o 4,2 procenta. Dnes se nám to zdá směšné, po tom, co jsme v posledních letech prožili. Ale tehdy to byl šok. A tak se hledaly reformy. Utvořily se čtyři komise, které řídil ústřední výbor. Pro reformu politickou, ekonomickou, sociální strukturu a vědeckotechnickou revoluci.

Po programové stránce bylo pražské jaro mnohem lépe připraveno než Gorbačovova perestrojka. Problémem ovšem bylo blokové uspořádání. Důležitou okolností však bylo, že Sověti chtěli v rámci vyjednávání o situaci v Evropě dosáhnout toho, aby měli u nás svoje vojska. Byli jsme jediný stát ve střední Evropě, kde je neměli. Antonín Novotný byl kategoricky proti tomu. Nebyl u Sovětů populární i proto, že se ozval proti sesazení Chruščova, měl tehdy ostrý hovor s Brežněvem. Ten ho neměl v lásce. A tak klidně přihlížel tomu, když Novotný padl. Tohle také bylo ve hře. V pamětech Milníky mého života Vasil Biľak píše, že Michail Suslov, když byl na návštěvě v Československu v květnu 1968, několikrát mluvil o potřebě k nám dát sovětská vojska, aby střežila hranici. Američané sovětský zásah tolerovali, dokonce ho i svým způsobem přivítali, protože odvedl pozornost od války ve Vietnamu.

Jak to tak poslouchám, přijde mi tedy, že Sověti vzali pražské jaro jako záminku, aby u nás mohli umístit svá vojska, než že by jim až zas tak vadilo...

Ono jim to vadilo, protože to bylo obtížně regulovatelné. Ale jako záminka to víceméně posloužilo. Z memoárů velitele invaze Majorova vyplynulo, že už od dubna 1968 se celá invaze připravovala.

Po listopadu 1989 se rozhodovalo o dalším směřování naší země. Byla šance navázat na ideály pražského jara?

V prosinci 1989 podle výzkumu veřejného mínění tři procenta lidí chtěla kapitalismus, 41 procent socialismus. Zbytek, to jest většina, chtěl něco mezi tím, tedy v podstatě socialismus s lidskou tváří. To se stalo pro Klausovu skupinu a pro Havla tím největším nebezpečím. Proto byla zmobilizovaná propagandistická mašinerie, která tohle převálcovala. Hlavní tah v tomhle směru udělal Klaus. Munici mu ale dodal Havel tím, že morálně zdiskreditoval tu předchozí dobu. Třeba při projevu 25. února 1990 na Staroměstském náměstí, kdy Havel říkal, že naši lidé nepijí vodu, ale chlor, nedýchají vzduch, ale síru, nebydlí v bytech, ale králíkárnách, lidé pracují stále více, aby se jim vedlo hůře a tak dále.