Co vlastně dělá takový poradce prezidenta pro zahraniční záležitosti?

Inu, protože nejsem jen poradcem prezidenta, ale také ředitelem zahraničního odboru, tak zejména ten odbor je určitým průmětem Ministerstva zahraničních věcí, čili dělá vlastně to samé, co dělá české ministerstvo, jen je to zaměřené na účely prezidenta.

Jako poradce jsem pak samozřejmě zaměřen i na věci širší, což znamená analýzu, jak se témata zahraniční politiky promítají do politiky domácí a naopak.

Jaké téma je nyní ve Vašem zorném poli to nejdůležitější?

V této chvíli je pro mne nejdůležitějším tématem Německo, které pan prezident navštíví příští týden. Bude to poměrně významná klíčová návštěva, kde se pan prezident během 48 hodin, v době, kdy v Česku zuří domácí politická krize, setká se všemi významnými politickými činiteli, kteří tam působili během posledních 10 let, a kteří tam asi příštích 10 let působit budou.

Stávající ministr zahraničí, Karel Schwarzenberg, zrušil řadu velvyslanectví a došlo i na Latinskou Ameriku. Řada politiků i politologů to kritizuje. Jaký je Váš postoj k podobným krokům?

Když se současně rušila velvyslanectví v Kolumbii, Kostarice a Venezuele, zastával jsem vždy názor, že tedy pokud chce Česká republika tuto část světa ekonomicky vyklidit, když už jsme na tom finančně tak strašně, že to musí dočasně udělat, tak samozřejmě naše země uzavření jednoho či dvou velvyslanectví přežije. Otázkou ale zůstává, jestli je naše země na tom opravdu tak špatně, a zda bychom raději neměli sdružit své finanční prostředky tak, abychom svou ekonomickou přítomnost zachovali. Ze strategického pohledu bych nikdy nebyl pro to, zavřít všechny tři tyto zastupitelské úřady současně. Protože to je naprostý nesmysl.

Když totiž v jedné lokalitě snížím úroveň svého zastoupení a budu to chtít pokrývat z jiné části stejného regionu, připravím se tím o jakoukoli možnost v dané lokalitě působit, obrazně tedy tím, že si sám nejprve uřežu nohy, a pak i ruce. Takže takto samozřejmě ne. Ale jsem rád, že ministerstvo po dvou letech došlo ke stejnému názoru, a ihned poté, co uzavřelo velvyslanectví v Kolumbii, ho začalo otevírat.

Nicméně, odborníci tvrdí, že podobné akce „zavření – otevření“ jsou velice nákladné, zejména, když se musejí znovu nakupovat či pronajímat budovy a zařízení…

Nejen, že je to nákladnější finančně. Je to podstatně nákladnější politicky, myslím tím vracet se na trh, který jsme na rok či dva opustili, zejména v tak rychlé sekvenci. Ale pokud jde o budovy českých zastupitelských úřadů, tak máme často budovy v naprosto dokonalých lokalitách, protože jsou vlastně dědictvím politické ekonomiky první republiky. Takže v případě, že se takových budov z 20. – 30. let zbavíme podobným neuváženým krokem a budou ty budovy prodány s cílem dočasného uzavření, na takové lokality už se nikdy nevrátíme. My už nikdy nebudeme mít takové finanční prostředky, které jsou nezbytné pro jejich znovuzískání v podobné lokalitě, zejména v těch rychle rostoucích ekonomikách.

Naši lidé si málokdy uvědomují, že například v zemích BRICS je v podobných lokalitách cena takových nemovitostí naprosto astronomická. A my musíme své zastupitelské úřady bránit jako nástroj ekonomické diplomacie státu, který z exportu žije, ale také jako součást našeho kulturně intelektuálního dědictví.

Podívejme se trochu do světa. V současné době je velmi vyhrocený konflikt v Sýrii. Myslíte, že si naši lidé uvědomují, jak blízko jsme možnosti rozsáhlého válečného konfliktu, vzhledem k českému mediálnímu prostoru, kdy to vypadá, jako by se nás to netýkalo? Přitom zde tentokrát hrozil střet dvou, jestli ne tří velmocí - USA, Ruska a Číny.

To je součást našeho vnitřního vidění světa, kdy si neuvědomujeme, že Sýrie je na hranici Turecka a Turecko je hraniční zemí NATO. To je v podstatě občanská válka, která se odehrává přímo v našem sousedství. Navíc je konflikt v Sýrii pro nás lidsky i emocionálně složitější v tom, že to není nám neznámá země. Řada lidí tam alespoň někdy byla, bývalé Československo tam má dlouhou a velmi dobrou tradici. To prostě není pro nás válka v zemi neznámé. Právě proto se tam tolik angažujeme.

Dokonce ze zprávy americké CIA ovšem vyplývá, že prezidenta Bašára Asáda podporuje 75 procent obyvatel. Proč si tam tedy Američané jordánsko-americkým vojenským cvičením „Nedočkavý lev 2013“ připravují půdu pro invazi?

Víte, to by bylo samo o sobě tak na dvouhodinovou přednášku. Sýrie je etnicky a nábožensky výjimečně složitým útvarem, do nějž se do značné míry promítají mocenské snahy kdekoho v oblasti. A nejen v oblasti. Situace, v níž jsme vůči Sýrii teď, je ukázka toho, že všichni Sýrii podcenili. Podcenili ji v tom smyslu, že to, co ještě před půl – tři čtvrtě rokem mohlo být řešením, je už nyní velmi těžce představitelné.

Největší obava všech pramení podle mne v tuto chvíli z toho, že komunity sídlící v Sýrii si už ublížily natolik, že při jejich historické paměti v tomto regionu je nepředstavitelné, jak budou spolu fungovat v jednom státním útvaru. To se ovšem projeví, až boje opadnou a dojde k nějakému politickému kompromisu, protože právě on musí být tím výsledkem. Rány z tohoto konfliktu se pak budou dlouho řešit ještě po generace.

Rusko v této záležitosti razantně upřednostňuje pozici diplomatického urovnání před vojenským řešením a vypadá to, že tentokrát „utrpělo úspěch“, protože byť neprosadilo vše, přimělo ale skupinu G8, aby v tuto chvíli vojenskou intervenci nepřijalo. Myslíte, že už se Rusko definitivně rozhodlo a je schopné se vzepřít těm „střelnicím“ na Blízkém východě, zejména pokud jde o USA?

Víte, já myslím, že Rusko dovedně využívá toho, že mu tam byla našimi společenstvími ponechána možnost tuto roli sehrát, vzhledem k naší nejednotnosti, jakým způsobem chceme v této oblasti působit. A také vzhledem k tomu, že nebyla po dlouhou dobu zcela jasná americká pozice. Takže Rusko, samozřejmě, jako zkušený hráč blízkovýchodní politiky, se navrátilo zpátky. Víte, to už je takové pravidlo, že když někde necháte vakuum, tak první, koho v tom vakuu po svém návratu uvidíte, bude Sergej Lavrov (ruský ministr zahraničí – pozn. red.).

Vraťme se na závěr domů. Při všech těch vládních peripetiích, kterými nyní procházíme, jak byste rád viděl vývoj v České republice?

Já bych moc rád viděl, abychom se dostali do situace, kdy vláda České republiky bude mít jako hlavní prioritu to, aby u nás nebylo přes 600 tisíc nezaměstnaných.

A co o Hynkovi Kmoníčkovi víme?

Do funkce ředitele zahraničního odboru prezidentské kanceláře jej prezident Miloš Zeman jmenoval 28. března 2013. Jedním z prvních Kmoníčkových úkolů v nové funkci bylo mediovat spory mezi Hradem a Ministerstvem zahraničních věcí ohledně jmenování velvyslanců.

Hynek Kmoníček se narodil 22. října 1962 v Pardubicích. V roce 1986 vystudoval Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích a v letech 1987 až 1992 studoval anglický a arabský jazyk. V letech 1994 až 1995 absolvoval postgraduální studium moderní historie Blízkého východu, hebrejštiny a arabštiny na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Specializoval se na islámský středověký mysticismus a saúdsko-americké vztahy.

Do širšího povědomí české veřejnosti se zapsal především jako dlouholetý velvyslanec při OSN, kde se stal v historii prvním českým předsedou rozpočtového výboru, a také v souvislosti s úspěšným vyřešením případu zadržení českých entomologů v Indii v roce 2008, kde tehdy působil jako velvyslanec ČR.

Pozornost vzbudil svého času i jeho veřejný konflikt s tehdejším šéfem české diplomacie Cyrilem Svobodou (KDU-ČSL), když Kmoníček jako velvyslanec ČR při OSN údajně nepostupoval podle ministrových instrukcí. Spekulovalo se, že v pozadí sporu mohla být Kmoníčkova nominace na post ministra zahraničí ze strany ČSSD (na místo C. Svobody).

Od roku 2009 do července 2010 byl Hynek Kmoníček náměstkem ministra zahraničních věcí pro otázky právní a konzulární a aktuální otázky politické. Z postu náměstka byl pro členství v ČSSD odvolán ministrem Karlem Schwarzenbergem 13. července 2010, hned v první den jeho nástupu do ministerské funkce. Ministr Schwarzenberg následně Kmoníčka nominoval na post velvyslance v Austrálii. Podle jednoho z novinářů měl Schwarzenberg z Kmoníčka obavy a rozhodl se ho proto vyslat do vzdálené Austrálie.

Současný prezidentův muž je vzdělán i hudebně, protože do roku 1991 působil jako koncertní hráč na klasickou kytaru a učil na lidové škole umění. V zahraničí navíc publikuje jako filmový kritik (London Magazine). Jako svoje hobby obvykle udává film, četbu a vaření.

Hynek Kmoníček je známý i svojí sbírkou etnické hudby mimoevropských kultur a rozsáhlou kolekcí pálivých omáček z celého světa. Je vášnivým kuřákem vodních dýmek, přičemž jednu daroval také prezidentovi Milošovi Zemanovi jako krok na přesvědčovací cestě, že islamismus se nerovná terorismus. Byl několikrát ženatý a má minimálně 4 děti. (zdroj Wikipedie)