Jak Vy vzpomínáte na listopad 89?

Protože jsem ještě v den studentské demonstrace nevěřil tomu, že v brzké době padne komunistický režim v Československu, a domníval jsem se, že se ještě dlouho nepodaří pohnout dělnickými a rolnickými masami, uplacenými různými sociálními výhodami, tak jsem listopad 1989 vnímal jako zázrak. Pro mě bylo 17. listopadu 1989 vrcholem již jen zorganizování stavovské studentské demonstrace a přiznám se, že jsem patřil k radikálnějšímu studentskému křídlu, pro nějž bylo logické, že se musí z Albertova, respektive Vyšehradu dojít až na Václavské náměstí. Režim se v důsledku nepromyšleného zásahu na Národní třídě hroutil jako domek z karet a nám dvacetiletým jako by padl celý svět k nohám.

Bylo to krásné, opojné, najednou jakoby se zrychlily dějiny, ale z dnešního pohledu to bylo také velmi naivní. Studentské hnutí se začalo velmi rychle vnitřně rozpadat a dostalo se do vleku Občanského fóra, do vleku „velké politiky“. Myslím, že jsme splnili svou historickou úlohu, byli jsme zprvu logicky nejradikálnější součást opozičního hnutí. Pak už jsme s přáteli v redakci Studentských listů po dva roky před veřejností vytvářeli pocit, že studentské hnutí existuje a ovlivňuje vývoj v zemi a přitom se například česko-slovenské studentské vztahy rozpadly jako první ještě předtím, než se vše přeneslo na nejvyšší politickou úroveň.

Co Vás napadne jako první, když se někdo zeptá na Vaše hodnocení polistopadového vývoje v České republice?

Svoboda, demokracie, pluralita, pozitivní emoce, solidarita, přátelství generace roku 1989, které mimochodem ve valné většině případů vydrželo až dodnes, ale také nepřipravenost, nevzdělanost, nedůslednost, úpadek morálky, ztráta hodnot, respektive neschopnost tyto hodnoty obnovit a v neposlední řadě též úplatnost. 

Vyrovnali jsme se s minulostí?

Pochopitelně nevyrovnali. První politická garnitura, účelově složená z odpadlých normalizačních komunistů, osmašedesátníků, disidentů atd. byla málo radikální, nechala komunistické straně obrovský prostor, která té situace pochopitelně dokonale využila. Jsme dnes kromě Ruska (vynechám státy, kde jsou u moci) jedinou zemí, kde mají komunisté tak velké postavení i tak silný vliv. Pomalá výměna komunistické nomenklatury, odpor polistopadových lídrů proti trestnímu postihu komunistických zločinů, neschopnost odtajnit a zpřístupnit archiválie komunistické moci včetně stranických archivů (převzatých dle zákona do „rukou lidu“ a pak „ve jménu lidu“ opět utajených) i archivů komunistických bezpečnostních složek, nedůslednost lustrací, postupná legitimizace komunistické strany, nezájem akademické obce (zčásti před listopadem sloužící komunistické propagandě), to všechno dohromady způsobilo, že jsme se s ničím v zásadě ani vyrovnat nemohli.

Nicméně důležité je, že jsme se pokusili. Vzpomínáte, jak po listopadu 1989 někteří tvrdili, že nyní je nutné se dívat do budoucna, že na rekriminaci minulosti není čas („Nejsme jako oni“)? Aby po dvaceti a více letech titíž říkali, že to byla chyba a vše se mělo udělat hned po listopadu? Každému, kdo chce poctivě přispět k poznávání naší totalitní minulosti a jejímu překonávání, jako k řešení důležitého celospolečenskému fenoménu, se postaví do cesty politický mainstream, živený komunisty a jejich ideovými spojenci (tehdejšími i dnešními), který dříve či později celý proces zdiskredituje a zastaví. Smutné zjištění. A proto zde dnes, po pětadvaceti letech, máme takové zmatení idejí a názorů, které vede až k pocitu, že volby vlastně vyhrávají lidé, kteří v listopadu 1989 prohráli.

• Milan Uhde, Jan Urban, Martin Bursík, Miroslava Němcová, Ivan Langer, Štěpán Kotrba, Karel Janeček, Miroslav Kalousek, Jan Graubner, Václav Žák, Petr Hampl, Karel Hvížďala či Hana Marvanová. I ti přispěli do seriálu ParlamentníchListů.cz, ve kterém osobnosti politického a společenského života bilancují dobu po listopadu '89. Kompletní seznam najdete ZDE.